Psal se rok 1942, v Evropě zuřila válka a v Česku řádili nacisté, kteří hromadně vystěhovávali Židy do koncentračních táborů. Jako mezistanice fungoval Terezín, původně posádkové město s velkou pevností z konce 18. století, v jehož zdech se mačkalo přes 60.000 lidí. I když žili v otřesných podmínkách a permanentním hladu, zkoušeli vězni nejen přežívat, ale i žít. 

"Židovská samospráva se soustředila na mladé, kterým se snažila zajistit lepší podmínky, aby až válka skončí, mohli pokračovat v Palestině. Byla to asi iluze, ale docela to fungovalo," řekl historik Toman Brod, dnes dvaaosmdesátiletý muž a také terezínský pamětník. 

Týmy pojmenované po profesích a oblíbených klubech

Ze všech aktivit byl nejvíc vidět fotbal, který měl už na podzim 1942 vlastní soutěž. První ligu tvořilo dvanáct týmů, které se pojmenovaly buď po profesích, které jejich hráči v ghettu vykonávali, nebo po oblíbených klubech nebo městech. Vznikly i soutěže žáků, dorostenců. Týmy měly sedm hráčů, protože se hrálo jen na malých pláccích. Finále ligy v roce 1944 sledovalo na dvoře Drážďanských kasáren údajně 7500 diváků. Hvězdami ligy byl třeba Rakušan Ignaz Fischer nebo bývalý československý reprezentant Pavel Mahrer z pražského DFC. 

 Mahrer hrál už v roce 1918 za tým rakouského zajateckého tábora a svými výkony prý nadchl velitele lágru tak, že mu věnoval kožené kopačky, první v jeho životě. Čtvrtstoletí nato, už jako bývalého ligového fotbalistu a reprezentanta, ho z Terezína dokázala přes Červený kříž vysvobodit jeho americká manželka. 

Odchytal jednu sezónu a pak šel s transportem do Osvětimi

Nejsilnějším týmem první ligy byli Kuchaři. Dobové referáty ze zápasů se zmiňují o tom, že soupeře ničili i větší fyzickou výdrží. I pro hráče byl pobyt v ghettu bojem o přežití. "Hned co jsem přišel do týmu, pověsili pár spoluhráčů za to, že chtěli poslat ven z tábora dopis, aby jim příbuzní poslali chleba, že je tu hlad," vypráví devětaosmdesátiletý Miloš Dobrý, který v Terezínské lize odchytal jednu sezonu za Řezníky a pak šel s transportem do Osvětimi. 

Fotbal hrál i tam a dokonce mu možná zachránil život. Dobrý vzpomíná na německého dozorce Willyho, který organizoval odpolední fotbálky, při nichž mu vězňové v dřevákách jen málokdy stačili. Willy je prosadil do funkce vedoucích vězeňského baráku, což znamenalo větší příděly jídla. 

Míč místo jídla

Samotný fotbal prý pomáhal všem aktérům přežít. "Že nám povolili aspoň fotbal, to byla ohromná věc. Víkendy byly svátek, který dával aspoň trochu naděje," řekl jednaosmdesátiletý Tomáš Karas, za války Thomas Katz. Látky na dresy se nějak sehnaly a kopačky zkrátka nebyly. To nejpodstatnější - míč - se dostávalo do ghetta jen za cenu obětí. "Měli jsme ještě lidi v Praze, tak jsme jim psali, aby, až půjdou do transportu, vzali míč do toho povoleného zavazadla. Klidně i místo jídla," řekl Karas.