"Dělali jsme to především pro lidi jako důstojné rozloučení s hokejovou kariérou. Myslím, že to splnilo účel a lidé byli spokojení," uvedl Šlégr na tiskové konferenci, kam oba dorazili se zpožděním i kvůli četným podpisům, které po cestě z kabin museli rozdat. "Už když jsem šel na rozbruslení, tak jsem cítil, že se mnou není něco normálního. To si musí každý zkusit a prožít. Říkal jsem Jirkovi, že bude mluvit, protože jsem nevěděl, jestli ze sebe dostanu nějaké slovo," doplnil ho Reichel.

Ještě před zápasem došlo k odhalení dresů s čísly 19 (Šlégr) a 22 (Reichel) pod stropem haly. "Je to pocta a ne každý hráč k této poctě dojde. Bylo to něco nádherného. Nějak jsme tu kariéru odehráli a já myslím, že oba vcelku nad rámec možností. Toto byl takový závěrečný bonbónek. V Litvínově byly akorát dva vyvěšené dresy a po dnešku tam jsou čtyři, takže je to určitě krásný pocit, něco úžasného," řekl Reichel.

"Já už před tím zápasem říkal, že se na to těším, že tu bude parádní atmosféra. Robert těsně před zápasem naznačoval, že je z toho naměkko, když to vidí. Já dělal obrovskýho hrdinu, že budu v pohodě, ale když sundali to pomyslné plátno a bylo vidět ty dresy vedle sebe, tak je to samozřejmě obrovská hrdost, že jsme se dostali mezi tyto čtyři lidi," prohlásil Šlégr.

V Litvínově totiž nyní visí nejen jejich dresy, ale také ty s číslem 14, které nosili Ivan Hlinka a Miroslav Kluc. "Pan Kluc i pan Hlinka, to jsou v hokeji obrovské pojmy. Vyřazení čísla 19 a 22, to je obrovská odměna od hokejového klubu, které si strašně moc vážíme. Měl jsem tam na krajíčku. Dělal jsem si z toho srandu, že jsem si bral pod dres ručník jako kapesník, ale málem jsem pak pro něj sáhnul," přiznal Šlégr.

Nakonec došlo i na ohlédnutí za celou kariérou. "Hokej je o prohrách, vítězstvích, radosti, smutku. Oba jsme si to prožili. Jestli jsme byli víc naměkko? Asi nejvíc naměkko v hokeji jsme byli, když umřel pan Hlinka. To jsme byli oba dva stejně, protože nám odešel někdo, kdo nám v tom hokeji dal strašně moc," připomněl Šlégr tragický osud charismatického kouče, který dovedl českou reprezentaci ke slavnému vítězství na OH v Naganu.

Za další smutný mezník označil světový šampionát v Praze v roce 2004, kdy český tým nestačil ve čtvrtfinále na výběr USA. "Strašně jsem si přál v Praze vyhrát mistra světa a myslím, že jsme na to i měli. Když jsme vypadli s Amerikou a přes těch 16 tisíc lidí najednou stálo a bylo ticho, to jsem byl určitě naměkko. Dneska v domácím prostředí, to byla taková zvláštní vnitřní euforie. Je to hezké, ale i smutné, je to konec jedné etapy života a začíná nějaká nová," vzpomínal Šlégr.

"Těch důležitých okamžiků kariéry bylo víc. V 16 letech jsem začal hrát tady v Litvínově extraligu, kdy mi dal šanci Ivan Hlinka. Pak přišel první gól Spartě v power play, to si dobře pamatuji dodnes," uvedl Reichel.

Následovala premiéra v národním týmu. "V 18 letech jsem byl v Bernu na MS, což v takovém věku dokázal předtím málokterý hráč. Přišel přechod do NHL, mnoho zápasů, ale nepodařilo se mi vyhrát Stanley Cup, což mě mrzí, ale nemůžu mít všechno. Samozřejmě, že Nagano, to bylo asi top, společně s těmi třemi tituly mistrů světa, které jsme pak vyhráli. Dnešní zápas, kdy jsme ukončili kariéru, si budu také pamatovat do smrti," ujistil Reichel.

Ve třetí třetině měl tu možnost zahrát si v útoku nejen se svým mladším bratrem Martinem, ale také se synem Kristiánem. "Bylo to krásný. Dal dva góly, což bude asi strašně rád, ale co mi říkala manželka, tak nejdřív nechtěl jít vůbec do kabiny. Nevěděl, že bude vůbec hrát. Manželka ho poslala těsně před druhou třetinou a byl z toho trošku nesvůj, byl nervózní. Pak jak skočil na led, tak to z něj spadlo."

Zcela po svém Reichlova syna uklidňoval Šlégr. "Já na něm přesně viděl, jak je v kabině hrozně nervózní, byl jsem se tam podívat. Říkal jsem mu, že přece nebude nervózní ze sedmi tisíc lidí, že to bude v pohodě," smál se Šlégr. Kristián se však trefil už po pěti minutách ze třetí části hry. "Tam jsme ho nechali dát góla a spadlo to z něj. Po zápase mi říkal: 'Strejdo, já byl opravdu tak nervózní... Ale pak už to bylo dobrý'," přiblížil Šlégr.

V 59. minutě však Kristián Reichel naboural svým druhým gólem na 11:8 pro Albi team remízovou režii rozlučky. "Bylo to však fantastický, protože já si mohl dát více gólů," pochvaloval si Šlégr, který to nakonec dotáhl na pět zásahů a další dva přidal v samostatných nájezdech. "Za svojí kariéru jsem neviděl Jirku s tak lehkýma rukama. Nevím, kde se to v něm vzalo," neskrýval údiv smějící se Reichel. "Vždycky střílel po každém, ale dnes to bylo jako kdyby si někde něco šňupnul," dodal Reichel.

Jeho dvanáctiletý syn potvrdil, že svůj start ve sledované exhibici skutečně nečekal. "Dozvěděl jsem se to až po druhý třetině, vůbec jsem to nevěděl," uvedl Kristián Reichel, který dvakrát skóroval a navíc měl tu čest zahrát si kromě jiných i proti Jaromíru Jágrovi. "Říkal, abych už přestal, že na mě nestačí," přiblížil.

V jednu chvíli v sobě jeho otec nezapřel novou pozici litvínovského kouče a jeho potomek to od něho schytal. "Měl jsem vystřelit, ale nahrával jsem," připustil Kristián Reichel, který plánuje, že toho v hokeji dosáhne ještě více než jeho táta. "Ještě vyhraju Stanley Cup. Všechno vyhraju, tedy snad," věřil nositel slavného jména, jenž zodpovědně posbíral podpisy všech zúčastněných.

Zda se mu jeho plány podaří naplnit, nedokázal Jágr odhadnout. "Dal góly, ale těžko se to porovnává, nevím, jak jsou na tom děti na jeho úrovni. To je spíš špatný znamení pro nás, že nás předjížděl dvanáctiletej kluk," řekl sebekriticky jeden z nejlepších hokejistů historie.

Že by však měl podíl na obdržených brankách z jeho hole, to rázně odmítal. "Já měl svýho hráče, já měl za úkol hlídat Tomáše Kaberleho a ten se vůbec neprosadil, takže já jsem si svoje úkoly splnil," obhajoval se s nadsázkou Jágr.