Podle některých odborníků je totiž Rehm, který se odráží z protézy, v porovnání se svými zdravými soupeři výrazně zvýhodněn. Právě jeho soupeři však nejsou v názoru, zda je protéza neférovou výhodou, či nikoliv, zcela jednotní. Zatímco Sebastian Bayer nepovažoval vítězství Rehma za správné, bývalý mistr Evropy Christian Reif, který na německém šampionátu obsadil druhé místo, se na Twitteru svého soupeře zastal: "Výhoda nebo ne, pro mě jsi vítěz, protože jsi všem ukázal, co mohou sportovci s handicapem dokázat".

Německý atletický svaz celou situaci vyřešil vskutku šalamounsky. Markus Rehm, jenž je rovněž paralympijským vítězem ve skoku dalekém a německým juniorským vicemistrem ve wakeboardu, sice nepřišel o titul německého mistra mezi dálkaři pro rok 2014, zároveň však nebyl nominován na atletické mistrovství Evropy ve švýcarském Curychu. Svaz navíc zavedl novou směrnici, podle níž nesmějí od 1. ledna 2015 v jednom závodě současně startovat zdraví a handicapovaní sportovci.

Dvě tváře Oscara Pistoria

Markus Rehm se tak nejspíše nestane novým atletickým idolem, jenž by dokázal propojit sport tělesně postižených a zdravých. Tím dlouhá léta býval jihoafrický běžec Oscar Pistorius, jehož aura skvělého sportovce a úžasného člověka, který dokázal překonat sám sebe, se rozplynula 14. února 2013, kdy čtyřmi výstřely usmrtil svou přítelkyni Reevu Steenkampovou. V ostře sledovaném soudním procesu byl Pistorius, který údajně několikrát změnil svou výpověď, odsouzen loni v říjnu za zabití z nedbalosti na pět let do vězení.

Bez ohledu na jeho pozdější činy je Pistoriusův přínos pro světovou atletiku neoddiskutovatelný. O tom svědčí i skutečnost, že v roce 2007 získal Cenu Heleny Rollasové, ocenění BBC pro sportovní osobnost roku, a o pět let později i Světovou sportovní Cenu Laureus pro sportovce roku s postižením.

Největšího úspěchu mezi zdravými sportovci dosáhl v roce 2011 na atletickém mistrovství světa v jihokorejském Tegu, kde byl v závodu na 4x400 metrů členem stříbrné jihoafrické štafety. Ani čtyřnásobný paralympijský vítěz na sprinterských tratích se však během své sportovní kariéry nevyhnul diskuzím o tom, zda mu dvojice karbonových protéz poskytuje nedovolenou výhodu nad zdravými běžci či nikoliv.

Záhadné zmizení trojnásobného olympijského vítěze

Prvním handicapovaným sportovcem, který dokázal uspět mezi zdravými soupeři, se stal v roce 1904 George Eyser. Americký gymnasta německého původu získal na 3. letních olympijských hrách v Saint Louis šest medailí, z toho tři zlaté. Ačkoliv sportovní hodnotu této olympiády výrazně ovlivnila velmi nízká účast zahraničních sportovců (soutěže gymnastů tak zároveň byly mistrovstvím USA), výkon tehdy 43letého Eysera si zaslouží obdiv.

Vítězství ve cvičení na bradlech, přeskoku a šplhu totiž dosáhl s dřevěnou protézou, která mu zcela nahrazovala levou nohu, o níž přišel v mládí při srážce s vlakem. Gymnastice se Eyser věnoval i nadále, v letech 1908 a 1909 se jako člen týmu Concordia zúčastnil mezinárodních mítinků ve Frankfurtu nad Mohanem a Cincinnati. Právě od roku 1909 ale neexistuje žádná písemná zmínka o člověku tohoto jména. Skoro by se mohlo zdát, že se George Eyser rozplynul jako duch. 

Zdravotně handicapovaní sportovci na olympijských hrách

Třebaže jsou od roku 1948 organizována nejrůznější klání zdravotně handicapovaných sportovců a od roku 1960 jsou pravidelně pořádány paralympijské hry, někteří z těchto sportovců stále dávají přednost startu na klasických olympijských hrách.

To byl také případ dánské drezurní jezdkyně Lis Hartelové, vůbec první ženy, která mohla na drezurním obdélníku závodit společně s muži. Ačkoliv byla v důsledku prodělané obrny ochrnutá od kolen dolů, v letech 1952 a 1956 se zúčastnila olympijských her v Helsinkách a Stockholmu. A nezůstalo jen u olympijských účastí, Dánka si z obou olympiád odvezla domů stříbrné individuální medaile.

Jedním ze sportovců, který úspěšně střídal starty na paralympijských hrách s olympijskou účastí, byla plavkyně Natalie du Toitová, která v teenagerském věku přišla o polovinu levé nohy. Tato Jihoafričanka nejprve v roce 2004 získala pět zlatých medailí na paralympijských hrách v Athénách, následně v roce 2008 skončila šestnáctá v olympijském plaveckém maratonu na 10 kilometrů a svůj unikátní počin nakonec ve stejném roce završila ziskem dalších pěti zlatých medailí z pekingské paralympiády.

Dařilo se jí i o čtyři roky později na paralympijských hrách v Londýně, kde získala tři zlata a jednu stříbrnou medaili. Ani to ale nezměnilo její rozhodnutí ukončit po sezóně kariéru.  

Až dosud jsme zmínili jen sportovce, kteří vinou úrazu přišli o jednu ze svých končetin, nebo jsou částečně paralyzováni. Na olympijských hrách však dosahovali úspěchů také sportovci se smyslovým postižením. Za všechny je nezbytné uvést alespoň neslyšící maďarskou šermířku Ildikó Rejtöovou, která se v letech 1960 až 1976 zúčastnila celkem pěti olympijských her, z nichž si postupně odvezla dvě zlaté, tři stříbrné a dvě bronzové medaile.

Nebo lukostřelce Im Dong-Hyuna. Tento mladý Korejec je sice prakticky slepý a terč vnímá pouze jako rozmazané barvy, přesto to byl právě on, kdo na olympijských hrách v Londýně vytvořil nový světový rekord svého sportu.

Mezi sportovce se smyslovým postižením lze zařadit i známého Rakušana Gregora Schlierenzauera, který je oprávněně pokládán za jednoho z nejlepších skokanů na lyžích světové historie. Populární Schlieri již od narození neslyší na levé ucho, sám však přiznává, že tento malý handicap má jen minimální vliv na jeho výkony na skokanském můstku.

Měli by zdravotně handicapovaní sportovci závodit se svými zdravými kolegy?

Vlastně není příliš těžké pochopit touhu zdravotně handicapovaných sportovců porovnat se se svými zdravými kolegy a dokázat tak celému světu, že jsou dost dobří na to, aby soupeřili s nejlepšími. Určitou roli jistě hraje i skutečnost, že minimálně v očích médií je paralympiáda spíše podřadnou událostí, které zpravidla nebývá věnována ani čtvrtina pozornosti, jaké se těší olympijské hry.

S posledním olympijským sportovcem tak většinou končí přímé televizní přenosy a o výkonech nejlepších paralympioniků se běžný divák dozvídá až s určitým časovým zpožděním – a to ještě v tom lepším případě.

Ačkoliv se někomu může zdát diskuze o tom, zda neexistence nohou poskytuje sportovci neférovou výhodu nad jeho soupeři či nikoliv, směšnou, odpověď na tuto otázku rozhodně není snadná. Podle některých biometrických měření by totiž sportovci typu Markuse Rehma mohli těžit z katapultového efektu karbonových vláken. Start na olympijských hrách v konkurenci zdravých soupeřů tak pro většinu handicapovaných sportovců i v budoucnosti zůstane naprosto nedosažitelnou metou. 

Autorkou je externí spolupracovnice redakce Tereza Polaczyková