Zatímco světové šampionáty si stále udržují punc napětí a nepředvídatelnosti (třebaže i zde se již kanadská dominance začíná projevovat), z turnajů těch nejlepších hráčů světa se v posledních letech stává monotónní nuda.

Počínaje olympijských hrami ve Vancouveru v roce 2010 vyhrály Javorové listy 27 z 28 zápasů pod pěti kruhy nebo na světovém poháru s celkovým skóre 73:26. Poslední porážku jim před šesti lety na domácích hrách uštědřily v základní skupině Spojené státy. Kanadští hokejisté však svým jižním soupeřům oplatili tuto prohru i s úroky, když je o pár dní později porazili v souboji o zlaté medaile. V Soči a letos v Torontu si pak reprezentanti kolébky hokeje počínali ještě suverénnější.

Když se vlk přežere a z kozy nezbude nic

Dominance Kanady na zářijovém světovém poháru nudila už i domácí fanoušky. A to se celý podnik konal v Torontu, které se honosí titulem hokejové Mekky. Dokonce i v rozhodujících kláních proti výběru Evropy byla v ochozech stadionu Air Canada Centre k vidění prázdná místa. Po finálovém triumfu nedošlo ani na žádné bujaré oslavy v ulicích města, jaké propukly třeba po vítězství na hrách ve Vancouveru.

Mnozí zámořští hokejoví experti po skončení celého podniku jen suše konstatovali, že Kanada má momentálně nejsilnější reprezentační tým v historii a to je pro zbytek světa prostě moc velké sousto. Někteří sice namítají, že hvězdná parta kolem Waynea Gretzkyho a Maria Lemieuxe z kanadského poháru 1987 měla ještě o stupínek lepší parametry, ale to je momentálně vedlejší.

A finish like no other. #WCH2016 pic.twitter.com/2G8fyCiyXZ

— NHL (@NHL) 30. září 2016

Důležité je, že časy tzv. silné sedmičky z přelomu tisíciletí jsou nenávratně pryč. Kanada, USA, Finsko, Švédsko, Rusko, Česká republika a Slovensko, každý z těchto týmů mohl ještě deset let zpátky pomýšlet na zlatou medaili i na turnajích té nejvyšší úrovně.

O vyrovnanosti tehdejšího hokejového světa ostatně hovoří už jen fakt, že na třech po sobě jdoucích olympiádách v Naganu, Salt Lake City a Turíně si všechny výše zmíněné země (vyjma Slovenska) připsaly shodně po jedné finálové účasti.

Kdo vlastně vyhrál v Naganu?

Jenomže čas plynul neúprosně dál a výkonnostní nůžky mezi hokejovou elitou se začaly rozevírat. Zatímco v Kanadě se po neúspěších na světovém poháru 1996 a v Naganu o dva roky později rozhodli kompletně přebudovat systém práce s mládeží, na výkonech české a slovenské reprezentace se začal naplno projevovat chaos, který v této oblasti zavládl po pádu komunismu.

"Lidé u nás doma to mají hrozně těžké. Hokej je drahá záležitost a mnozí z nich nemají dost peněz na to, aby mohli podporovat své děti," posteskl si v rozhovoru pro Chicago Sun-Times slovenský útočník Marián Hossa, který musel před pár týdny místo reprezentačního barev hájit dres evropského týmu.

Ale s problémy se potýkají i v Rusku. Sborná už dávno není tou neutavitelnou mašinou, která v jednaosmdesátém zasadila Javorovým listům ve finále kanadského poháru nejpotupnější porážku v historii (8:1).

Největší země světa se sice může pyšnit mohutnou ofenzivní silou v čele s Alexandrem Ovečkinem, Jevgenijem Malkinem nebo Vladimirem Tarasenkem, ale obránce světového kalibru se za Uralem už nějaký ten pátek neurodil. Rusové tak sbírají pravidelně medaile na světových šampionátech, avšak na těch nejlepších turnajích si finále nezahráli už 18 let.

Tempo v práci s mládeží udržují s Kanadou zuby nehty jen Švédové a Američané (navzdory jejich trestuhodným výkonům v Torontu). Nicméně ve Spojených státech je hokej stále okrajovou záležitostí (což pochopitelně výrazně zeštíhluje hráčskou základnu), zatímco Švédové občas doplácejí na svůj strojový herní projev. Přesto zůstávají v současném hokejovém světě nejvážnější hrozbou pro kanadskou dominanci.

Bohatí bohatnou a chudí chudnou

Navzdory některým negativům (třeba slabému diváckému zájmu ve Spojených státech) má vedení NHL v plánu uspořádat v roce 2020 další ročník světového poháru. Předběžné plány znovu hovoří o osmi týmech rozdělených do dvou skupin. Ale které reprezentační celky to budou?

Jak je patrné, hokejové špička se v posledních letech doslova rozpadla na maděru. A co je možná ještě horší, za 'slabší kusy' tady není žádná náhrady. Velký pokrok sice za poslední dekádu učinili třeba ve Švýcarsku nebo Dánsku, leč na nějaké převratné výsledky to pořád ještě nestačí.

Vzestup ledového sportu v těchto zemích je však jasným důkazem o tom, že bez velkých investic se velké výsledky čekat nedají. Ona ani restrukturalizace hokeje v Kanadě se neobešla bez výrazných finančních injekcí ze strany státu.

A když se rozhlédneme kolem sebe a uvědomíme si, kde hokej momentálně kvete (Švédsko, Kanada, v posledních letech přitlačilo na pilu i Finsko), a kde dochází k jeho úpadku (ČR, Slovensko), pak můžeme jen pokrčit rameny a pronést ono příslovečné: 'Jak kdo zasel, tak také sklidil.'