Proč atleti běhají proti směru hodinových ručiček? Převládá běžný omyl, že zažité běhání po oválu proti směru hodinových ručiček pochází z dob dávného Řecka. Nepochází. Podle profesora řecké historie Cambridgeské univerzity Paula Cartledge se v Olympii i kdekoli jinde v Řecku běhalo po rovných tratích, což platilo pro lidi i koně na hippodromu. A jednotlivá kola byla "tam a zpět". Při raných moderních olympijských hrách v Aténách (1896 a 1906), Paříži (1900) a St. Louis (1904) atleti běhali po směru hodinových ručiček. Předpokládá se, že v té době se zakladatel Mezinárodního olympijského výboru Pierre de Coubertin inspiroval během cest do Anglie, kde se všude běhalo po směru hodinových ručiček, a tuto tradici držely významné kolébky atletiky, univerzity v Oxfordu a Cambridge, až do 40., respektive 50. let minulého století. Jak se tedy běh "na opačnou stranu" stal normou? Podle knihy Running Through the Ages (Běh napříč věky) od Edwarda Seldona Searse se ve 20. století řada zemí začala přizpůsobovat americkému zvyku běhání proti směru hodinových ručiček. Jedna z teorií říká, že první běhy se odehrávaly na koňských dostihových tratích, kde se běhalo právě tímto směrem. Tento trend postupně sílil a olympijští organizátoři se dostali pod tlak, aby se přizpůsobili zbytku světa. Existuje ovšem celá řada dalších teorií včetně té, že většina sportovců jsou praváci, pravou nohu mají silnější - a dává tedy větší smysl, aby se postarala o "zvýšenou námahu" plynoucí z lehce delší vzdálenosti, kterou musí běžec při zatáčení doleva překonat. A zaslechnout se dají i názory, že díky směru otáčení Země se při běhu proti směru hodinových ručiček dá běžet rychleji - přinejmenším na severní polokouli. Bleskové známky Každý zlatý medailista z britského týmu dostane vlastní známku a jeho rodné město poštovní schránku natřenou zlatě. Ale jak je možné tyhle známky udělat a dostat do oběhu tak rychle? Když jachtař Ben Ainslie vyhrál v neděli zlatou medaili ve své třídě Finn, tým osmi návrhářů královské pošty Royal Mail byl v pohotovosti. Fotografové jim poslali výběr nejlepších snímků a tým designérů měl hodinu na to, aby je vyhodnotil, našel ten opravdu nejlepší, ořezal, vyčistil, přidal Ainslieho jméno a umístil na šestiznámkový aršík. Když vyjely z tiskárny, chopila se aršíků letka 90 řidičů pošty, naložili je do dodávek a rozvezli do více než 500 poštovních úřadů, kde byly od pondělka v prodeji. Proč je francouzština hlavním jazykem OH? Při zahajovacím ceremoniálu se všechny hlavní projevy nejprve ozvaly ve francouzštině a až pak anglicky. Ale proč? Je to tím, že je francouzština stále považována za diplomatický jazyk? Po staletí se političtí vyslanci zemí celého světa učili mluvit francouzsky. Důvodem ovšem je spíše to, že moderní olympijské hnutí, které sídlí ve frankofonním městě Lausanne, založil Francouz Pierre de Coubertin, jenž se zasloužil v 90. letech 19. století o vznik moderních olympijských her. Mnozí argumentují, že by hlavním jazykem měla být spíše angličtina. A podle jiných by si OH zasloužily návrat ke kořenům, a tudíž k řečtině. Rodiče coby kultovní hrdinové Ohnisko pozornosti se vždycky soustřeďuje na sportovce, ale na londýnské olympiádě se hvězdami stávají i mnozí z jejich rodičů. Kolik lidí vidělo emotivní hold otce Chada Le Close svému "nádhernému chlapci" poté, co vybojoval plavecké zlato? Otec Bert vypadal, jako by úplně zapomněl, že je v televizi. Jeho syn, jihoafrický plavec Chad, naprosto nečekaně porazil v motýlkářské dvoustovce Michaela Phelpse. A Bert vybuchl emocemi: "Koukněte se na něj. Brečí jako já. Miluju tě. No koukněte se na něj! Miluju ho." Následovaly superlativy včetně "nádherný" a "neuvěřitelné". Pak se Bert omluvil, když si uvědomil, že ho živě vysílají do éteru, ale v tu chvíli už si získal srdce celého národa. Stejnou hvězdou se stala matka americké gymnastky Aly Raismanové, kterou natočili, jak nesmírně prožívá sestavu své dcery na bradlech. K náklonům, jimiž jako by matka Lynn dceři chtěla na dálku pomáhat, se připojil i otec Rick a jejich nahrávka si na internetu získává čím dál tím víc diváků. Opičky atletů pro kamery Olympijští sportovci jsou pod nesmírným tlakem. Ale tam, kde svého času stála na startu sprintu na 100 metrů řada mužů s kamennými obličeji zírajících přímo před sebe, je nyní zvykem předvést malé divadýlko pro kamery. Justin Gatlin proto zasalutoval davu, Yohan Blake, který si rád dává říkat "Zvíře", zatřásl celým tělem a pak do kamery zavrčel. Pozdější vítěz Usain Bolt tančil, jako by poslouchal hudbu, než si přiložil prsty k hlavě, jako by otíral pot. V krátké pantomimě nesměl chybět náznak dýdžeje a pohyb prsty napodobující běžce. Sluchátka dr.dre Jakkoli před začátkem her bylo dáno jasně na vědomí, že nebude tolerován žádný pokus protlačit na hry produkt firmy, jež není oficiálním sponzorem olympiády, přinejmenším jedné firmě se tohle pravidlo povedlo snadno obejít. Olympijští diváci zaznamenali, že na hrách dominujísluchátka Beats amerického rappera Dr.Dre. O jejich všudypřítomnost se přinejmenším částečně postaralo jejich rozdávání zdarma sportovcům. A zvláště nepřehlédnutelná jsou při plavání, kde v nich často atleti přicházejí "na plac". Okusování medaile Proč je tak běžné, že držitelé zlatých medailí při pózování pro kamery do svého cenného kovu koušou? Toto gesto napodobuje dávnověký test, zda podaná mince je skutečně zlatá. Pokud byla, pak na ní zuby nechaly jen malý otisk. Padělky z levnějších kovů byly měkčí. V dnešní době jde ale spíš o reakci na žádosti fotografů: "polib ji," nebo "kousni do ní", které se ozývají tak často, až je mnozí atleti očekávají a udělají toto gesto sami od sebe. Britský běžec John Regis si vzpomíná, že stejným způsobem kousal do své medaile už při mistrovství světa v roce 1991. "Když jsem byl dítě, matka nám kupovala ty čokoládové penízky zabalené v celofánu. Tak jsem se chtěl ujistit, že tahle není z čokolády," zažertoval. Není to ovšem bez rizika. V únoru 2010 během zimních olympijských her si německý sáňkař ulomil kus předního zubu, když se zakousl do medaile.