Nejlidnatější země planety prožívá v posledních letech fotbalový boom. Jen anglickou Premier League sleduje odhadem na 350 miliónů lidí. V drtivé většině případů však jde o zájem ryze pasivní.

A tak se čínská vláda v čele s prezidentem Si Ťin-pchingem, který je sám zapáleným fanouškem kopané, rozhodla své spoluobčany trochu popostrčit.

Byl vypracován akční plán o padesáti bodech, který má z říše středu udělat fotbalovou velmoc. Předně má v příštích pěti letech vyrůst po celé Číně na 20 tisíc fotbalových škol, do deseti let by jich mělo být dokonce 50 tisíc.

Asijská velmoc také zvažuje podání přihlášky k pořádání vlastního světového šampionátu. To vše by mělo položit základy konkurenceschopného národního celku, který bude jednoho dne bojovat o nejhodnotnější mezinárodní trofeje.

Divoký západ na čínský způsob

Čína se na závěrečný turnaj mistrovství světa zatím kvalifikovala pouze jednou, konkrétně v roce 2002. Někteří členové tohoto týmu byli navíc v pozdějších měsících a letech odsouzeni za korupční praktiky.

Nejtěžším úkolem pro celou zemi je zkvalitnění a především očistění vlastní domácí soutěže. Čínský ligový fotbal sice nemá problémy s nedostatkem financí, avšak co se týče organizace a přehlednosti, kulhá na obě nohy. Některé týmy změní majitele, celé vedení a dokonce i název klidně i v průběhu rozjeté sezony.

Řada zahraniční hráčů i trenérů, kteří v Čině působí, si stěžuje na nedostatek profesionality, znalosti fotbalového prostředí a také ochoty k inovativním změnám. Všechny snahy o zlepšení stávající situace navíc zadupává do země všudypřítomná korupce a přebujelá byrokracie.

V důsledku toho nedokáže čínský národní tým konkurovat ani daleko menším zemím, jako je například Thajsko. Není tedy divu, že velká část domácího obyvatelstva vnímá ligový fotbal jako ostudnou skvrnu na pověsti celé země.

Teď si vás koupíme všechny

Navzdory všem nesnázím dostal čínský fotbal finanční dárek v hodnotě 1,3 miliardy dolarů za prodej televizních práv. Bohatí businessmani navíc neinvestují pouze do domácích klubů, ale v posledních měsících se zaměřili i na evropskou kopanou.

Před několika dny odkoupilo čínské konsorcium v čele s mediálním magnátem Li Ruigangem 13 procent vlastnických práv Manchesteru City (investice v hodnotě 400 milionů dolarů). Čínští podnikatelé nasypali peníze také do francouzského Sochaux, holandského Den Haag, španělského Atletica Madrid nebo do tuzemské pražské Slávie.

V příštích týdnech může být tento seznam doplněn o anglickou Aston Villu nebo slavný Ajax Amsterdam.  

China's $400 million Manchester City investment brings football dream closer https://t.co/YUR6ntUJGf pic.twitter.com/eFHmrKNEQk

— Rappler (@rapplerdotcom) 3. Prosinec 2015

Provázanost mezi evropskými kluby a čínským trhem je však stále na minimální úrovni. Ve výsledku všechno začíná a končí u několika předsezonních zápasů na asijských stadionech.

Vzhledem k diváckému potenciálu východního obra se ale tento trend dříve nebo později otočí. Třeba investice do Manchesteru City by měla vést k otevření několika fotbalových akademií na čínské půdě, podobně jako tomu bylo u sesterských týmů v New Yorku a Melbourne.

Čínský drak s papírovými křídly

Dokáže ale provázanost soukromé a státní iniciativy pozvednout čínský fotbal na světovou úroveň? I přes velkolepé plány zůstává většina odborníků skeptická. Fotbal je na východě Asie stále teprve v plenkách a je tedy příliš brzy na to snít o pohádkové budoucnosti tamější reprezentace.

Čínský vzestup totiž zabere desítky let a ani poté nemusí přinést kýžené ovoce v podobě mezinárodních trofejí.