Debatu lze rozdělit do dvou rovin. Můžeme řešit konkrétní výkony Pešánova týmu na hrách. Zda trenér udělal dobře, že vsadil na nejistého gólmana Hrubce, jestli neměl dát více prostoru Michaelu Frolíkovi či zda by ofenzivě nepomohl budějovický tahoun Gulaš. O jeden konkrétní nepovedený turnaj tu ale zdaleka nejde.

Hlavním motivem veřejného rozhořčení budiž konstatování, že český hokej je na historickém dně – neboli už jsme klesli tak hluboko, že nedokážeme postoupit ani do čtvrtfinále, případně že už nedokážeme porazit ani Švýcarsko.

Realita je ale prozaičtější: do čtvrtfinále jsme nepostoupili proto, že jsme v osmifinálovém zápase hráli se Švýcary, a jednoduše jsme prohráli. A jsme u bodu číslo dva – a není na tom nic šokujícího, protože Švýcaři dávno nejsou tým, který bychom měli automaticky porážet.

To je věc, kterou si hrdý hokejový národ stále nechce připustit. Že už dávno nejsme velmoc. Anglicky se tomu říká Tier 1, první výkonnostní koš. Do něj už dávno nepatříme, Kanadě, Švédsku či Rusku se díváme na záda. Jednou za čas je můžeme v konkrétním zápase porazit, dlouhodobě jsou ale tyhle státy jinde.

Důkazů pro to je řada. Výsledky na velkých turnajích, zápasy na Euro Hockey Tour, kde nás spláchnou ruští teenageři, počet draftovaných hráčů do NHL v prvních kolech či nejslavnější hokejová soutěž samotná, kde jsme nadšení z každého Pastrňáka či Paláta, zatímco Švédi mají elitního beka nebo forvarda v prvních dvou lajnách každého týmu ligy.

Naši severští přátelé mají Karlssona, Dahlina nebo Hedmana, my jsme unesení z Filipa Hronka coby jediného moderního beka, který snese nějaké měřítko. Krutá, leč zřetelná realita. Možná jsme stále ve světovém žebříčku šestí, ale zatímco z přední pětky vidíme jen stopu v dálce, Švýcarsko či Německo nám nebezpečně dýchají na záda.

Pešán šanci dostat měl

Zápas se Švýcarskem zkrátka není a nebude jasná záležitost. Z pěti takových střetnutí dvě utkání vyhrajeme, dvě prohrajeme a jednou rozhodnou nájezdy, takový je jednoduše současný poměr sil. A za tuhle skutečnost určitě nemůže Filip Pešán, byť ho někteří fanoušci nazývají „hrobařem českého hokeje“.

Což ale neznamená, že by jeho působení u nároďáku bylo úspěšné. Samozřejmě, že není, a pokud si reputaci nevylepší na mistrovství světa (jestliže tam tým bude ještě vést), bude se na jeho trenérskou kapitolu u reprezentace vzpomínat jako na jednoznačný neúspěch. Je dost možné, že Pešán není pro národní tým tím správným člověkem: vést klub na dlouhodobé bázi a trénovat repre, kde musíte dostat správné lidi na jedno místo a během čtrnácti dnů z nich vyždímat to nejlepší, jsou dvě zcela odlišné činnosti.

Je ale dobře, že mladý kouč tuhle šanci dostal. Ostatně, kdo jiný? On a třinecký Václav Varaďa v současném řemesle v Česku jednoznačně vyčuhují. Ve svých klubech dostali plnou možnost rozvinout své ideje a vybudovali hokejové powerhousy, které patří k tomu nejlepšímu, co jsme v extralize kdy viděli. Jsou to moderní trenéři, kteří se nebojí vzdělávat, nastavovat procesy tak, jak je to zvykem ve světě, nebojí se inovativních prvků a neustrnuli v minulosti. Jsou bezpochyby hlavními trenérskými hvězdami tuzemského hokeje.

Právě Varaďa je teď zmiňován fanoušky jako vysněný nástupce neoblíbeného kouče. Je ale jisté, že bude najednou vše jinak? Varaďa s hokejovou dvacítkou dopadl ještě hůř než Pešán a jeho úspěchy také vycházejí ze silného zázemí klubu, kde dbají na dlouhodobou koncepci. Neexistuje jediná záruka, že třinecký trenér je pro áčkovou reprezentaci lepší volbou než současný lodivod. Maximálně má pro širokou veřejnost sympatičtější obličej.

A navíc: Ač to zní škaredě, Varaďa by musel být bláhový, pokud by nároďák v tuto chvíli bral. Již oznámil odchod z Třince, evidentně má před sebou jisté plány. A pokud má na stole nabídku z NHL nebo top evropské ligy, kde se může po skvělém působení v Třinci ještě posunout, byl by blázen, pokud by šel riskovat svou pověst k národnímu týmu, který je v současnosti prostě zoufale průměrný. A fotbalových i hokejových trenérů, ze kterých jediné nepovedené angažmá na ostře sledované adrese udělalo z uznávaných odborníků vysmívané kašpary, jsme už zažili několik.

Nejsou lidi

Český hokej prostě nemá trenéry, zajímavých osobností najdeme na tuzemských střídačkách pomálu. Tak schválně, kdo vám z extraligových koučů přijde zajímavý, perspektivní, tipujete mu významnou kariéru? Martin Pešout odvádí ve Varech vzhledem k nízkému rozpočtu vynikající práci a dalece převyšuje očekávání, i tady ale platí, že jde v podstatě o totálního šéfa a idea makera klubu, kde k němu mají důvěru. Je tohle trenér pro nároďák?

Miloslav Hořava je bezpochyby zajímavý, ale jeho eufemisticky řečeno nevyzpytatelná povaha je také důvodem, proč byste s jeho jmenováním váhali. Pavel Patera má potenciál, tím ale asi také končíme. Většina tuzemských koučů je buďto stará škola, co nepřekvapí, nebo jsou to pragmatičtí rutinéři, co si hlavně chtějí uhrát to svoje, ať to stačí na extraligové předkolo.

Bylo by tedy opravdu zajímavé Varaďu jmenovat a sledovat, co by se dělo, pokud by se po dvou čtvrtfinálových vypadnutích na světových šampionátech poroučel. V tu chvíli bychom si vyplýtvali dva nejlepší české trenéry. Kdo by přišel pak?

A když zůstaneme u Pešána, kritika na jeho adresu míří oprávněně – mizerné výsledky na Euro Hockey Tour a dva předčasné konce na velkých turnajích, hlavu na špalku má opodstatněně. Úplně stejně bychom se ale měli bavit o generálním manažerovi Petru Nedvědovi. Jaké jsou jeho pravomoci? Má tedy hlavní zodpovědnost za výběr hráčů on? Jakou má vlastně pro prestižní pozici kompetence? Když dělal GM Jiří Fischer s léty praxe v managementu Detroitu, dávalo to smysl. Proč Petr Nedvěd, kromě toho, že byl skvělý hokejista s hezkým skluzem?

Zapomenout nesmíme ani na kauzu ohledně kontaktu s hráči, kdy generální manažer uvedl, že přece nemá čas na to každého nominovaného hráče obvolávat. Jedná se přitom o jeden z nejskandálnějších výroků, které v českém sportu za poslední léta pamatujeme. Opravdu manažera národního týmu obtěžuje zavolat hráči, že je nominován na nejslavnější světovou sportovní událost? Stačil by tříminutový telefonát, dát vybranému najevo, že se s ním počítá, zeptat se, zda má zájem reprezentovat. Pětadvacet hovorů, dohromady by nezabraly ani hodinu a půl. Jestli tohle Nedvěda coby nejvýše postavenou figuru české reprezentace obtěžuje, měl by své další působení zvážit.

Otázkou také je, proč je trvale pod radarem fanoušků i médií i trenérův asistent Jaroslav Špaček. Coby pravá ruka s odpovědností za obranu působí už u čtvrtého reprezentačního trenéra, hra naší defenzivy je přitom vytrvale příšerná a jediné období, kdy to vypadalo jakžtakž, bylo v dobách, kdy Špaček v realizačním týmu nebyl. Není čas i na jeho výměnu?

Jak z toho ven?

V současné debatě vytrvale padají otázky, kdy bude líp. Těžko říct, jedno je ale jisté: tak dobře, jako jsme byli zvyklí, už nebude nikdy. Léta Nagana nebo zlatého hattricku jsou pryč, navždy. Důvodů je několik. Jeden nemá se systémem nic společného: v Jágrovi či Haškovi máme dost možná nejlepšího brankáře všech dob a jedno z nejlepších pravých křídel, takové už zkrátka mít nebudeme.

Když navíc připočteme, že stranou pozornosti kvůli zmíněné dvojici byli třeba jednička draftu Hamrlík nebo prvotřídní stálice Hejduk či Eliáš, je jasné, že tyhle doby jsou už nenávratně v tahu. Teď je každý člen první útočné lajny v NHL v Česku pomalu polobohem.

Je to i dobou, ve které žijeme. Časy minulé holt paradoxně tím, jak málo toho lidem nabízely, svědčily velkému zájmu o fotbal i hokej. Dnes mají dva nejpopulárnější sporty takovou konkurenci, že dostat dítě na hokej už není jen tak. Tisícovky mladých ledovému sportu „krade“ třeba florbal.

A byť je rapidní úbytek členské základny relevantním argumentem, ve srovnání se zahraničím, které nás předběhlo, se o něj zase tolik opírat nesmíme. Ano, naše děti dnes raději hrají videohry nebo točí videa na instagram, ve Švédsku ale tyhle vymoženosti nepřekvapivě mají taky.

A tady přicházejí na řadu systém, metodika a dlouhodobá koncepce. Co je klíčem k tomu, aby byl náš hokej znovu konkurenceschopný? Větší zapojení státu a investice do sportovišť? Více povinných hodin tělocviku na školách a zaměření na konkrétní sporty? Příspěvky na drahé vybavení pro děti ze sociálně slabších rodin? Těžko říct. Autor tohoto textu je publicistou, nikoliv ministerským náměstkem pro sport či kandidátem na předsedu hokejového svazu, proto si netroufá nabízet zaručená řešení.

Několik věcí ale na Harfě, kde Český hokej sídlí, k zamyšlení je. Ať už je to zvláštní a neustále se měnící podoba mládežnických soutěží, tabulkové odstupné za hráče, projekt Litoměřice, zoufale průměrná extraliga, kterou by v zájmu zachování kvality měly opustit tak tři týmy, vysoký počet cizinců páté výkonnostní kategorie, mizerný stav mnoha zimních stadionů, mládežnické zápasy, které končí 10:0 a nemůžou bavit ani jeden ze zúčastněných týmů…

Věcí a prvků, které by stály minimálně za úvahu, je ažaž. Je hezké divit se, proč prohráváme se Švýcary, kteří přece musejí být daleko horší než my (byť mají od roku 2013 dvě medaile z mistrovství světa a my ani jednu). Než si uvědomíte, že zatímco švýcarská liga je čím dál lepší a v kvalitě překonala i ty severské, extraligu si mažou na chleba pětatřicátníci a čtyřicátníci. A chlap, kterému v úterý bylo padesát, je stále platným členem kádru.