Fakta na úvod: Výsledek české reprezentace na právě skončeném mistrovství neříká o úrovni českého hokeje naprosto nic. Vypadlo se (jako obvykle) ve čtvrtfinále, ale ať by Češi skončili už ve skupině, nebo celý turnaj vyhráli, nešly by z toho vyvozovat valné závěry.

Jasně, v prvním případě by šlo o historickou ostudu a ve druhém by se pro změnu křepčilo na Staroměstském náměstí. Neznamenalo by to ale nic jiného, než že se jedné konkrétní partě hráčů povedl jeden konkrétní turnaj. Vítězům všechna čest, zlato by jim na krku viselo oprávněně a zápis v kronikách by doušku o podivné covidové sezoně také neobsahoval. Ale to je tak všechno. O stavu ledního hokeje v konkrétní zemi tahle lotyšská paráda neříká absolutně nic.

Pokud chceme řešit, jak na tom český hokej ve srovnání s mezinárodní konkurencí je, nelze tento turnaj IIHF považovat za měřítko. Daleko více nám prozradí světový šampionát dvacítek či počet českých hráčů v prvních kolech draftu NHL. A dokonce i vysmívaná Liga mistrů.

Zlí jazykové sice s oblibou tvrdí, že rozdíl mezi ní a její fotbalovou sestrou je zhruba jako mezi pietním a pohlavním aktem, z konfrontace českých celků s finskými, švédskými či švýcarskými protějšky lze ale aspoň částečný obrázek získat.

Nezklamal jen trenér

Na Filipa Pešána prší kritika. Oprávněně. Turnaj nezvládl, na papíře silný tým nedokázal dovést dál než do prvního kola play off. Navíc nešlo o smolné zaváhání po skvostně odehrané skupině, s trochou nadsázky se dá říct, že český hokej na turnaji bavil jen jedinou třetinu – závěrečnou se Švédskem. Umolousané výhry s Dány či Bělorusy divák zmlsaný zlatým hattrickem kouše jen těžko.

Na druhou stranu, chyba zdaleka nebyla jen na straně trenéra. Výběr měly táhnout především mladé hvězdy z NHL – a to se nestalo. Pamatujete na šampionát v roce 2018? Davidové Pastrňák a Krejčí vypadli z play off, sedli na letadlo a bez minuty spánku šli na led proti Rusku.

Sotva ze sebe svlékli klubový dres, neřešili únavu, zklamání z vypadnutí, jiné kluziště či časový posun. Prostě vzali hokejku a úřadovali. Silného soupeře smetli sedmi kanadskými body a dovedli český tým k vítězství.

Zámořští tahouni na tomto šampionátu pak ukázali, že do bot bostonských Davidů ani zdaleka nedorostli. Jakub Vrána přijel coby vítěz Stanley Cupu po boku Alexandra Ovečkina, ofenzivní talent politý živou vodou po výměně do Detroitu. Realita? V některých zápasech jste ho na ledě ani neviděli.

O moc více toho nepředvedli ani Filipové Chytil se Zadinou, kterým navíc nepomohlo ani časté šíbování sestavou. Vychvalovaný obránce Filip Hronek pak ukázal to, co divák zápasů detroitských Red Wings ví už dávno: v ofenzivě nebezpečný až běda, bránění ale mezi jeho silné stránky nepatří.

Nic proti poctivcům z Ruska a extraligy, měli to být ale právě hráči z Ameriky, kdo měl týmu dodat kvalitu. Když ale papírové hvězdy nejsou rozdílovými hráči, musíte vsadit na semknutý, týmový výkon. Takticky dokonalou hru, kde každý hokejista na jedničku plní zadané pokyny. Tak jako to hrají Finové. Ale ani to se nestalo. A to jde samozřejmě za Pešánem.

První mistrovství světa se mu vůbec nepovedlo, zaslouží za to samozřejmě kritiku. I tady je ale třeba rozlišovat věcnou diskusi a osobní animozitu, která je z některých vyjádření na trenérovu adresu cítit. Vyčítat mladému kouči herní projev na ledě? Samozřejmě. Řešit jeho výrazy na střídačce nebo každou jednotlivou větu v médiích? Zbytečné a úplně mimo terč.

Rozčilovat se nad tím, že Pešán po šampionátu řekne, že se hodně naučil a je to pro něj velká zkušenost, se slovy, že reprezentační trenér se nemá na turnaji co učit, je střelba nikoliv na branku, ale někam ke stropu haly. Učil se každý, i Ivan Hlinka nebo Miloš Říha – a to u nároďáku začínal jako sakra zkušený kouč s mezinárodním renomé.

Konec? A kdo místo něj?

První mistrovství světa, těch čtrnáct dní v roce, kdy je hokej celospolečenským tématem číslo jedna, je úplně jiná písnička než jakékoliv Euro Hockey Tour. A národní tým je něco jiného než každodenní koncepční práce s Libercem. Že se mladý trenér na turnaji učí a vnímá ho jako prostředek k získání zkušeností, je zdaleka to poslední, co by mu někdo měl vyčítat.

Trochu divně pak vypadají i výkřiky o tom, že by měl Pešán u týmu skončit. Prosím, na názor má každý právo. Pak by bylo ale správné dodat, kdo by měl současného lodivoda u národního týmu nahradit. Existuje totiž jen jediné relevantní jméno: Václav Varaďa.

Kouč nové generace, velice úspěšný na klubové úrovni, stejně jako Pešán nejprve pracoval u dvacítky. Proč ne, může být. Je ale otázkou, zda je třinecký trenér o tolik jiným kalibrem než jeho kolega. A i kdyby ano, tak jestli má svaz „pešánovský“ projekt vážně odepsat po jediné větší akci.

Po deseti letech střídání Vladimíra Růžičky s Aloisem Hadamczikem, angažování mužů, kteří měli dostat šanci u nároďáku mnohem dříve (Miloš Říha a Vladimír Vůjtek), a neustálém nadávání na Slavomíra Lenera coby svazového manažera se hokejová rada nejvyšších rozhodla udělat změnu.

Vsadila na mládí, na úspěch, na koncepci. Zda udělala správně, ukáže až čas. Pešán dostal do ruky velké možnosti a obří zodpovědnost. Je nejen koučem na lavičce áčka, ale i svazovým šéftrenérem. Tím pádem ho v budoucnu čeká potenciální céres nejen za výsledky seniorů, ale i jakékoliv věkové kategorie pod nimi.

Možná si časem řekneme, že Pešán je dobrý ideolog, ale mizerný kouč reprezentace. Nebo naopak skvělý šéf střídačky u nároďáku, ale špatný svazový šéftrenér. Nebo že mu nejde ani jedno a zdaleka nejlepší bude celý tenhle experiment hodit do koše. Všechno je možné. Určitě by ale nebylo správné se na všechno vykašlat a začínat znovu po jediném nepovedeném mistrovství světa. To totiž není koncepce, jen hysterie.