V místnosti plné jasně barevných kostek a obřích matrací hihňající se děti šplhají po žebřinách, zkoušejí salta nebo opatrně kráčejí po nízko nastavených kladinách. Některé stojí na rukou pod dohledem čtyř trenérů. Pro veselou, upovídanou osmiletou čínskou holčičku Lucy s baculatými tvářičkami je to všechno velká zábava. Pokud jde o její pokroky, mají rodiče jen mírné cíle - aby jí cvičení pomohlo zůstat fit, zlepšit rovnováhu a vyvíjet mozek.

"Mám to tu moc ráda, protože je tu spousta zábavy. Dělám ráda kotrmelce dopředu a dozadu, a taky mám ráda kruhy," vychrlí ze sebe Lucy usazená na kladině, na které komíhá nohama.

Tato scéna z centra Šanghaje může být běžně k vidění v západních zemích, ale v Číně je tento způsob pojetí dětské gymnastiky zřídka vídaným jevem. Už pouhé slovo gymnastika vyvolává stereotypní, desítky let staré představy malých kluků a holčiček, jak v slzách trénují provaz, zatímco žijí pod dohledem přísných trenérů od útlého věku ve sportovních internátech daleko od rodiny. A to vše v naději na zisk olympijského zlata.

Na letošních letních olympijských hrách v Riu budou soutěžit především sportovci, kteří vyrostli v onom starém systému tréninku - a dá se očekávat, že budou opět ohromovat svět svými sportovními výkony a ukrojí si štědrou porci rozdávaných medailí.

V Číně se ale mezitím objevily silné snahy reformovat státem vedený systém, který má problémy získat novou generaci hvězd navzdory úžasným výsledkům v podobě vychování stovek zlatých olympijských medailistů a světových šampiónů.

"Smyslem současného systému je využít národní zdroje v tréninku vybrané hrstky těch, kdo budou sklízet zlaté medaile, a vybojují tak pocty pro svou zemi," řekl Siung Siao-čeng, bývalý pekingský profesor sportovní výchovy. "Ale tato strategie už v dnešní společnosti nefunguje a ztrácí své výhody," dodal. Pokud Čína nezmění svůj přístup, hrozí jí, že ztratí místo mezi světovou elitou.

Čínský státem vedený tréninkový systém byl vytvořen v 50. letech a jeho úkolem bylo posílit národní hrdost. Chudá komunistická země potřebovala získat mezinárodní uznání - shromáždit potenciální hvězdy na jednom místě bylo z hlediska nákladů efektivním způsobem, jak trénovat sportovce.

"Když země neměla zdroje na popularizaci žádného sportu a rodiny měly pořád problém zajistit si vlastní obživu, pak jediný způsob, jak trénovat špičkové sportovce, byl shromáždit na jedno místo všechny zdroje, které tehdy země měla," říká Jie Čen-nan, který do Ria pojede jako manažer národního gymnastického týmu.

Po dlouhou dobu to fungovalo. Tento systém vytlačil Čínu na první místo medailových žebříčků, což vyvrcholilo při letních olympijských hrách v Pekingu, kde Čína vybojovala 51 zlatých medailí. O čtyři roky později v Londýně Čína získala 38 zlatých medailí a skončila jen druhá za sportovní velmocí Spojenými státy.

V rámci tohoto systému pátrají místní úřady po potenciálních talentech, a to ve velmi raném věku - často už ve školkách. Vybrané děti jsou oddělené od rodiny a nastoupí do internátních sportovních škol, na které dohlížejí spíš sportovní než výchovní činitelé. Tady procházejí přísným tréninkem s jediným cílem: vyhrát mistrovský titul nebo olympijské zlato.

Mladí sportovci musí procházet vyřazovacími koly, jak postupují do městského týmu, provinčního týmu a nakonec národního týmu. A musí vystoupit na nejvyšší z olympijských stupňů vítězů, jinak jsou pokládáni za neúspěšné.

Méně než jedno procento sportovců dosáhne tohoto cíle, a pak na ně všeobecně čeká sláva a peníze. Jejich jména zná celá země, stávají se novodobými hrdiny, o nichž státní sdělovací prostředky pějí chválu. Ti, kdo vypadnou cestou, jsou vrženi zpět do společnosti, aniž by na život v ní měli odpovídající vzdělání či společenské dovednosti. Prioritou je v jejich případě trénink, nikoli vzdělání.

Čínské rodiny, zvláště pak chudé z venkovských oblastí, byly více než ochotné posílat děti do podobných škol, kde měly hrazené všechny náklady, v naději, že dosáhnou slávy. A mladí sportovci, kteří se nedostali až na vrchol, získávali místa díky státem plánované ekonomice.

Ale po desetiletích rychlého hospodářského růstu se Čína stala druhou největší ekonomikou na světě. Místní obyvatelé mají podstatně tučnější peněženky - a podstatně více možností na výběr pro sebe i své děti.

Sportovní školy, se svou tvrdostí a úzkou cestou k úspěchu, už nejsou zdaleka tak lákavé. Současní rodiče jednoduše chtějí, aby jejich děti měly normální život - ne dřinu, dril a slzy.