Symbolem dostihu a jeho mimořádné náročnosti se stal slavný Taxisův příkop. Naprostou výjimečnost překážky, jež od koní vyžaduje takřka sedmimetrový skok, podtrhuje skutečnost, že se na ní nesmí trénovat. Skáče se jen jednou ročně – během Velké Pardubické.

Taxisův příkop je vlastně hluboká díra v zemi přehrazená ze strany živým plotem tak, aby koně neviděli místo doskoku. Původně šlo o dva metry hluboký a pět metrů široký příkop skrytý za metr a půl vysokým i širokým živým plotem, dnešní Taxis je ale o poznání kratší a jeho odskoková hrana byla zmírněna, takže představuje pro koně 580 cm širokou překážku (oproti dřívějším 650 cm).

Obavy z kontroverzní překážky, původně nazývané Hlavní nebo Tribunní skok, mezi jezdci panovaly již v 19. století, o její zachování se však tehdy přičinil zejména princ Egon Thurn-Taxis. Ačkoliv si Taxisův příkop následně vyžádal 29 koňských životů, své zastánce mezi dostihovými jezdci a trenéry nachází i dnes.

"I koně horších skokanských kvalit jsou schopni Taxis dobře skočit, pokud na nich sedí výborní jezdci. Je-li tomu naopak, bývá všechno špatně," nechal se před lety slyšet Václav Čermák, trenér vítězů Velké Pardubické Sagara (1981-1983) a Festivala (1985).

Nejen Taxisův příkop

Zrádnost Velké Pardubické však rozhodně není jen o Taxisově příkopu. V posledních letech dochází k pádům častěji na jiných překážkách, obrovským problémem bývá pro některé koně zejména nezvyklá Irská lavice nebo záludný Popkovický skok, který se skáče v plném tempu krátce po startu.

O obtížnosti kursu slavného závodu nejvíce vypovídá vysoké procento koní, kteří dostih vůbec nedokončí. Jejich vytrvalost neprověří jen vpravdě maratónská vzdálenost (ideální délka dostihu je cca 5000 metrů), ale i hluboká oranice, další z mnoha specifik pardubické dráhy.

Nutno poznamenat, že jen málokterý pád sám o sobě bývá pro koně smrtelný, zlomenina nohy však nejčastěji končí jeho utracením. Obecně přitom platí, že čím výš na noze se fraktura nachází, tím jsou vyhlídky zvířete horší. Případná operace je totiž riskantní a natolik finančně náročná, že si ji většina českých majitelů nemůže dovolit.

Čtyřnozí pacienti navíc špatně snášejí zdlouhavou rehabilitaci, jež spočívá v umístění zraněné končetiny do závěsu. Proto k léčbě dochází jen u mimořádně cenných zvířat, ideálně s potenciálem budoucího uplatnění v chovu, jako byli například čtyřnásobný vítěz Velké Pardubické Železník nebo pozdější šampión plemeníků Magnus.

Zábava, při níž umírají koně

Loňská smrt talentované Zulejky, jež si při proběhnutí Taxisovým příkopem zlomila vaz, vyvolala silnou kritiku dostihu ze strany zahraničních médií, zejména prestižního amerického listu The New York Times.

Příliš pochopení pro náročný dostih neprojevili v následné diskuzi ani čtenáři článku. "Neexistuje nic, čím lze jednoduše ospravedlnit podobnou praxi. Ani tradicí, sportem, krásou či vznešeností. Zabíjet koně. Pro parádu. Pro zábavu. Pro marnivost. Je to nehorázné," napsal jeden z nich.

V domácím prostředí byla Velká Pardubická nejhlasitěji kritizována na začátku 90. let, kdy se několikrát uvažovalo o jejím zrušení. Emoce rozpoutal nejen vysoký počet fatálních zranění, ale i propagace Velké Pardubické ze strany jejích pořadatelů, která hovořila o dostihu jako o "události, kde můžete vidět umírat koně".

Skandálem tak skončil 102. ročník dostihu v roce 1992, kdy na dostihovou dráhu vnikli militantní ochránci přírody, kteří se koním motali pod kopyty a v nájezdu na malý vodní příkop rozpoutali chaos. Pádem na to doplatil zejména tehdy čtrnáctiletý Železník, jenž v sedle s Josefem Váňou útočil na rekordní páté vítězství.

Situaci poněkud uklidnily rozsáhlé úpravy, kterých kurs Velké Pardubické doznal v polovině 90. let. Za velmi prospěšné lze považovat především zavlažování dráhy, které zmírňuje nápor na klouby koní a tím i jejich celkovou únavu.

Jestliže do roku 1993 zaplatilo za účast ve Velké Pardubické životem 50 plnokrevníků a polokrevníků, po provedení úprav jich bylo "pouze" 10 a to je o poznání menší číslo, než o jakém se mluví například v souvislosti s liverpoolskou Velkou národní.

Velké Pardubické tak skutečně nepřísluší pověst koňských jatek.

Kdo usedne na uvolněný trůn?

Letošní 125. ročník Velké Pardubické, který se na pardubickém závodišti odběhne již tuto neděli, je pro sázkaře velkou neznámou. Jelikož si vítězové posledních osmi ročníků Sixteen (2007-2008), Tiumen (2009-2011) a Orphee des Blins (2012-2014) užívají zaslouženého důchodu, ve dvaadvacetihlavém startovním poli chybí obhájce prvenství i vysoký favorit.

Skutečně kvalitních koní se však na startu sejde hned několik. Bezesporu k nim patří vítěz květnové kvalifikace Universe of Gracie, třídový, ale svéhlavý ryzák Rabit Well, ve Velké Pardubické dvakrát třetí veterán Klaus, francouzský host Pasquiny Rouge či Váňův svěřenec Zarif v sedle s nejlepším českým překážkovým žokejem současnosti Josefem Bartošem. Může překvapit i některý z outsiderů.

Ostatně, fenomenální Orphee des Blins odstartovala do své první Velké Pardubické ve vysokém kurzu 55:1. Přesto nedala nikomu ze svých soupeřů šanci…