Dnes je pondělí 25. ledna 2021., Svátek má Miloš
Počasí dnes 2°C Sněhové přeháňky

V Americe kvete sportovní 'socialismus'. Proč ještě nebyl aplikován na evropský fotbal?

V Americe kvete sportovní 'socialismus'. Proč ještě nebyl aplikován na evropský fotbal?
Americký sportovní 'socialismus' pomáhá porážet Evropany. Vydají se stejnou cestou? | zdroj: Profimedia.cz

Socialismus a Spojené státy. To je kombinace, ze které většině Američanů vstávají vlasy hrůzou na hlavě. I našinec by tímto politickým termínem spíše počastoval některé západoevropské země s jejich štědrým sociálním systémem, než zaoceánskou 'baštu kapitalismu.' Jednoho tak asi překvapí, že když dojde na sport, mávají v zámoří červenými prapory o sto šest. Proč se rozhodli nahradit otevřenou ekonomiku vlastní verzí centrálního plánování? A jak se z jejich kroků může poučit evropský fotbal?

Porovnávat čtyři největší kanadskoamerické profesionální soutěže (NHL, NBA , NFL a MLB) s jednoznačně nejsledovanější kolektivní hrou starého kontinentu, je jako zběsile kmitat po politickém spektru zleva doprava.

Označit třeba takovou NHL za socialistickou je samozřejmě hodně přitažené za vlasy. Nicméně tam, kde se zámořští majitelé klubů a hráči byli schopni domluvit na vzájemném konsenzu, který udržuje jejich soutěže výkonnostně i finančně vyrovnané, tam se evropská kopaná stále řídí svým predátorským instinktem a heslem 'urvi, co můžeš.'

Ti nikdy titul nevyhrajou

V červenci roku 2014 si fanoušci basketbalového klubu Cleveland Cavaliers na vlastní kůži vyzkoušeli, jaké je to mít vánoce v létě. S americkým mužstvem totiž podepsal smlouvu samotný LeBron James, mnohými považovaný za nejlepšího hráče NBA poslední dekády. Rodák z Brooklynu se po čtyřech letech strávených v Miami (kde vybojoval dva ligové tituly) rozhodl vrátit tam, kde v roce 2003 odstartoval svoji profesionální kariéru.

Jamesův návrat nepředstavoval pouze velkou morální vzpruhu pro současný kádr a zároveň výbornou reklamu pro klub samotný, ale také se stal lákadlem pro další velká jména na volném trhu. Jen měsíc po něm se Clevelandu upsal také někdejší tahoun Minnesoty, pivot Kevin Love.

Společně s rozehrávačem Kyriem Irvingem vytvořili hvězdné trio, které jednu z nejchudších organizací v NBA okamžitě katapultovalo mezi žhavé kandidáty na titul. Což se ostatně v následujících dvou letech potvrdilo, když se Cavaliers dvakrát po sobě prokousali do finále a na druhý pokus ho i vyhráli.

Vraťme se ale ještě na moment do července 2014. Ve stejné době, kdy Lebron James vyměnil slunné pláže na Floridě za chladné břehy Erijského jezera, podepsal anglický fotbalový celek Manchester United lukrativní sponzorskou smlouvu na 75 milionů liber se společností Adidas. Oděvní gigant tím získal právo umístit své firemní logo na dres rudých ďáblů.

Tento kontrakt měl ve své době dvakrát větší hodnotu než druhá nejlukrativnější smlouva svého druhu v Premier League, na které se dohodl Arsenal se společností Puma. A sám o sobě představoval větší částku, než jakou za celou sezonu 2011-2012 vydělalo devět finančně nejslabších klubů v anglické lize.

Smlouvy podobného typu dovolují bohatým evropským klubům skupovat nejlepší hráče napříč celou planetou. Scénář, který se před dvěma lety odehrál v Clevelandu, je na zelených trávnících starého kontinentu prakticky nemyslitelný.

Hlavní roli v tom hrají takřka nulové regulace a špatné systém přerozdělování peněz, tedy dva mechanismy, které v zámoří uvedli do provozuschopného stavu a tím udržují své soutěže ve vitálním stavu.

Koláč pro všechny

Asi nejlepším příkladem fungujícího 'centrálního plánování' je fotbalová NFL. Takřka 60 procent všech peněz, které liga vydělá v průběhu soutěžního ročníku, je po skončení sezony rovným dílem redistribuováno mezi všechny týmy. Lokální televizní práva, prodeje lístků a dokonce i merchandising – z toho všeho musejí kluby odvádět část peněz do společného ligového fondu.

Největší položku tvoří multimiliardové kontrakty s největšími mediálními platformami jako je NBC nebo ESPN. Z těch si každý jednotlivý tým v lize ukousne stejný díl koláče.

Z těchto regulí pochopitelně těží kluby, které nemají tak movité majitele, nebo nemohou operovat na velkém sportovním trhu. Takoví Packers ze stotisícového města Green Bay se tak mohou bez bázně a hany postavit třeba newyorkským Giants, kteří by je za normálních okolností roznesli na kopytech. V evropském fotbalovém rybníčku taková pravidla neplatí, potažmo jen ve značně osekané podobě.

Ve většině oblastí to funguje dle principu 'každý sám za sebe.' Třeba v anglické Premier League – kde vládne přece jen poněkud solidárnější systém – se peníze utržené z prodeje televizních práv sice v posledních letech začaly rozdělovat rovnoměrněji, nicméně stále platí, že lepší postavení v tabulce na konci sezony rovná se větší obnos peněz.

Opačným příkladem bylo ještě před nedávnem Španělsko, kde si každý klub dojednával smlouvu sám. Real Madrid a Barcelona tak od televizních společností inkasovaly skoro stejnou částku, jakou na svých kontraktech vydělal celý zbytek ligy.

Sorry brachu, ale tolik ti nedám

Systém redistribuce peněz je ale pouze jedním z mechanismů, které udržují kanadskoamerické soutěže v rovnováze. Tím možná ještě důležitějším jsou platové stropy.

Všechny týmy mají každou sezonu jasně stanovenou maximální částku, kterou mohou investovat do platů hráčů. Třeba v NHL si tak hokejisté nemohou moc vyskakovat při jednáních o nové smlouvě, neboť na jejich vysněné peníze by jim nikdo nemusel kývnout. Žádný generální manažer neutopí třetinu rozpočtu v jednom kontraktu, když musí brát potaz i smlouvy pro dalších 19 vojáků v poli.

Platový strop tak drží na uzdě ambicióznější kluby, které by si po vzoru evropských fotbalových celků rády zaplnily kádr samými hvězdami. Každý tým v NHL nebo NFL si dvakrát rozmyslí, jestli investuje větší částku do jednoho hráče, nebo raději angažuje dva-tři levnější zájemce.

Za příklad si můžeme vzít hokejový celek Chicago Blackhawks. Americký klub vyhrál NHL v letech 2010, 2013 a 2015. Když se loni Černí Jestřábi dočkali svého třetího titulu, měli na soupisce už pouze sedm hráčů, kteří pamatovali ten první. Po každém triumfu totiž výrazně vzrostly platové požadavky některých hokejistů a manažerovi Kenu Hollandovi nezbylo, než za ně najít levnější náhradu.

Fotbalová Evropa platové stropy žalostně postrádá. Z německé, francouzské i italské ligy se v podstatě staly soutěže jednoho týmu. Bayern, Paris St. Germain a Juventus dominují na národní úrovni již šestým rokem a nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo změnit.

Fanoušci slabších klubů napříč starým kontinentem se mohou leda tak modlit v zázrak ala Leicester z loňského roku, potažmo doufat, že i jejich mužstvo si jednoho dne vyhlédne nějaký zámožný kupec. Jinak se jejich šance na titul rovnají prakticky nule.

Ale když ono to nejde…

Zámořské soutěže mají i další páky na to, kterak si zachovat punc onoho 'jak chudý Honza ke štěstí přišel.' Neexistuje tam sestupový systém, takže mužstva mohou třeba donekonečna leštit dno tabulky a nic se nestane. Kluby mohou změnit majitele, město, potažmo vznikne zcela nová organizace, ale klasický sešup do nižší soutěže tady neznají.

Ba právě naopak. Nejslabší kluby si díky tzv. draftu mohou po skončení sezony vybírat z nejlepších mladých talentů. Třeba takoví Tučnáci z Pittsburghu se na přelomu tisíciletí potáceli na pokraji zkázy, pak je ale odkoupil Mario Lemieux, dal klubové finance do pucu, v draftech si mužstvo vybralo z předních míst Jevgenije Malkina a Sidneyho Crosbyho a v roce 2009 se vrátilo zpátky na výsluní, z něhož pomalu padalo od poloviny devadesátých let.

Tyto metody by se však na evropský fotbal (vzhledem k počtu soutěží a mužstev) asi daly aplikovat poměrně těžko. Přidržme se tedy redistribuce peněz a platového stropu jako nástrojů, které by mohly fotbalový svět zbavit jeho zvířecího charakteru.

Je pravdou, že výmluv, proč tyto mechanismy nejde zavést i ve fotbale, by se našla celá řada. V Anglii platový strop nezavedou, protože by se jim hráči rozutekli po Evropě. UEFA k takovému kroku nepřistoupí, jelikož by riskovala uprchlickou vlnu namířenou do Číny nebo do Spojených států.

Samozřejmě zámořské ligy mají svoje velká specifika. Ve všech čtyřech případech se jedná o jednoznačně nejlepší soutěže svého druhu na světě, což se o žádné národní fotbalové lize jednoduše prohlásit nedá. Je však nabíledni se ptát, jak dlouho ještě bude pokračovat nákupní horečka nejbohatších fotbalových klubů, než to přeroste do naprosto absurdních rozměrů.

Ostatně ono ani v zámoří se jednoho dne prostě nesešli a neřekli si 'a teď si zavedeme platové stropy, protože nás bohaté už ta dominance přestala bavit.' K tomuto mechanismu bylo přistoupeno z čistě pragmatických důvodů, aby se majitelé klubů chránili před neustále rostoucími platovými požadavky hráčů.

I díky tomu najdeme třeba v současné NHL více aspirantů na titul, než kolik jich mají anglická, německá, španělská, francouzská a italská fotbalová liga dohromady.

Žádná ekonomika nemůže fungovat bez vytyčených hranic a ta sportovní už vůbec ne. Jinak se do ní vkrade elitářství, které rozcupuje myšlenku fair play na malé kousíčky. Pro jednou by bylo vhodné vyvarovat se onoho sarkastického 'Amerika, náš vzor!' a inspirovat se tím, co očividně funguje.

Zdroje:
vlastní

Kurzy

Finance

Kurzovní lístek: Exchange s.r.o.

EUR 26,050 26,130
USD 21,410 21,530
Kurzovní kalkulačka

Více měn / Porovnání kurzů bank / Europlatby zdarma