Nehodu na německém okruhu - tehdy ještě 23 kilometrů dlouhém hadu, vinoucím se v lesích - přitom Niki Lauda přežil jen šťastnou souhrou náhod a díky pomoci soupeřů. Ve druhém kole závodu, krátce po přezutí na hladké pneumatiky, vylétl Lauda v mírné levotočivé zatáčce z trati a jeho ferrari narazilo do drátěného plotu, oddělujícího silnici od přilehlé stráně. Rudý monopost se v okamžiku ocitl v plamenech a odrazil se zpátky do tratě, kde do něj ještě narazilo několik vozů.

Lauda v okamžiku nárazu - hodiny v tu chvíli ukazovaly 14 hodin, 23 minut a 55 sekund - přišel o přilbu a plameny začaly olizovat jeho obličej, chráněný jen kuklou. "Niki seděl s hlavou dopředu a nebyl schopen dostat se z plamenů. Jeden z pořadatelů přinesl hasicí přístroj. Popadl jsem ho a nejlépe jak to šlo jsem stříkal, ale plameny byly silnější," popsal dramatické okamžiky Harald Ertl, který se už nestačil vyhnout hořícímu ferrari a sám také havaroval.

Pouhých 45 sekund po nárazu dorazilo záchranářské porsche, mezitím se ale do pomoci Laudovi zapojili i další jezdci, kteří dorazili na místo a kvůli troskám museli zastavit. Italskému závodníkovi Arturu Merzariovi se dalším hasicím přístrojem se podařilo udělat v plamenech mezeru a dostal se k jezdci. "Laudův řev byl hrozný. Nerozuměl jsem, co křičí, ale dokázal jsem si to domyslet," vzpomínal později Merzario, který za svůj čin později dostal cenu fair play.

Vážně popáleného Laudu se tak po necelé minutě konečně podařilo dostat z plamenů, které dosahovaly teploty až 800 stupňů Celsia. Niki byl zpočátku při vědomí a s pomocí svých zachránců byl schopný i stát. Záběry z místa nehody ukazují, že ještě při nakládání do sanitky zvedal svou ovázanou hlavu z nosítek. Vedle pokožky zejména na hlavě měl ovšem od vdechnutého kouře také těžce poškozené plíce a po leteckém převozu o nemocnice upadl do bezvědomí.

"Probral jsem se na posteli a neměl sílu se pohnout. O něco později se někdo dotkl mých ramen. Byl to kněz a dával mi poslední pomazání na levé rameno, jedinou část těla, která nebyla popálená. Myslel si, že už jsem mrtvý," vzpomínal na okamžiky, kdy zase přišel k sobě. Po čtyřech dnech začalo být zřejmé, že má velkou naději na přežití. Nikdo ale nečekal, že se už 12. září 1976 s ještě nedohojenými popáleninami opět posadí za volant formule 1 a dokonce dojel čtvrtý.

Před nehodou, ze které si odnesl navždy znetvořenou tvář, byl v průběžném hodnocení šampionátu s velkým náskokem první a ani vynechání závodů v Rakousku a Nizozemsku kvůli rekonvalescenci mu v celkovém pořadí neuškodilo. V Kanadě ale skončil 3. října až osmý a nebodoval, o týden později ve Velké ceně USA dojel třetí. Oba závody přitom vyhrál Laudův velký rival James Hunt, rozhodnout o mistru světa pro rok 1976 se tak mělo rozhodnout na okruhu v japonské Šizuoce.

V nevlídném počasí na deštěm skrápěném okruhu ale vydržel Lauda kroužit jen dvě kola, než se rozhodl, že je "jeho život přeci jen moc cenný", a odstoupil. Podobné rozhodnutí učinilo i několik dalších jezdů, ovšem nikoli Hunt, který nakonec dojel třetí, bral čtyři body. O pouhý bod tak předstihl Laudu a stal se mistrem světa. Niki si vše vynahradil za rok, kdy sezónu suverénně vyhrál zopakoval celkové vítězství z roku 1975. Třetí titul pak získal po comebacku v sezóně 1984.