Těžko uvěřit, že se zrovna svérázný podnikatel, výstřední cholerik a zarputilý milovník zvířat v jedné osobě dokázal vypracovat v jednoho z nejmocnějších fotbalových bossů v Severní Americe. Blazer rozhodně není typem člověka, se kterým byste od nevidím do nevidím diskutovali o smysluplnosti offsidového pravidla.

Fotbal navíc nikdy nehrál a k zeleným trávníkům se dostal víceméně náhodou. V 70. letech, kdy se živil jako distributor různých okrasných cetek (třeba kultovního vysmátého žluťáska), si jeho syn usmyslel, že se chce dát na fotbal.

Hledat v tehdejší době ve Spojených státech fotbalové trenéry bylo asi stejně snadné, jako sestřelovat slunce kulovnicí, a tak se Blazer pustil do díla sám.

Nedostatek zkušeností vyvažoval nadšeným přístupem a administrativní zručností, která ho postupem času stále více odháněla od koučingu k úředničině.

Přes juniorské soutěže a fotbalovou asociaci východního New Yorku se v 80. letech vypracoval až do jedné z čelních pozic v Americké fotbalové federaci, která byla navzdory honosnému jménu stále spíše spolkem nadšenců.

V roce 1986 stál Blazer u zrodu americké fotbalové ligy, kterou jako pravý profesionál řídil z vlastního obýváku. Manažerská židle se pod ním podlomila ani ne za dva roky, když majitelům soutěže jaksi haprovala čísla ve financích. Ani jeho následující působení u týmu Miami Sharks nemělo dlouhého trvání.

Blazer se ocitl bez práce, na krku měl dluhy a s jeho budoucností to nevypadalo nijak slavně. Jenomže ho napadla spásná myšlenka, která nakopla jeho americký sen.

Piráti z Karibiku

Psal se listopad roku 1989, když tehdy čtyřiačtyřicetiletý Blazer nasedl do letadla a zamířil do Port of Spain, hlavního města Trinidadu a Tobaga. U břehů karibského moře měl reprezentační výběr Spojených států sehrát kvalifikační utkání proti domácímu celku.

Rodák z New Yorku však nevyrazil na slunný jih pomalován válečnými barvami a s fanouškovským entusiasmem v srdci. Ve svém diáři měl zapsanou schůzku s Jackem Warnerem, tehdejším prezidentem fotbalového svazu Trinidadu a Tobaga a svým dlouholetým kamarádem. Ti dva si měli už brzy podmanit celý CONCACAF neboli severoamerickou fotbalovou konfederaci.

Ta bylo koncem osmdesátých let nesourodou, nepříliš funkční organizací s minimálním vlivem a bez dlouhodobého strategického plánu. O moc ve strukturách federace bojovali funkcionáři z Mexika a ze zemí ve střední Americe, protože na sever od Rio Grande se kopaná stále ne a ne uchytit.

Ale Blazer měl v hlavě jasně rozhrnuto, jak to všechno změnit. Jeho prvním úkolem bylo přesvědčit Warnera, aby kandidoval na prezidenta CONCACAF v blížících se volbách. Jakmile uspěl, zprostředkoval svému svěřenci propagační kampaň, díky které Warner brzy zformoval silný blok karibských zemí.

Blazer si totiž dobře uvědomoval, že v rovnostářském systému FIFA, kde má každý členský svaz jeden volební hlas – ať už jde o miliardovou Čínu nebo pětitisícový ostrůvek Montserrat – se nemusí handrkovat se získáváním podpory ze strany velkých zemí, ale stačí mu vytvořit koalici menších států.

Volební den D v dubnu roku 1990 mu dal zapravdu. Warner jednoznačně převálcoval svého mexického protikandidáta.

První bitva byla dovedena do vítězného konce. Warner se stal vládcem CONCACAF a Blazera jmenoval generálním sekretářem. Blazer ale dobře věděl, že pokud se má z konfederace stát výnosný byznys, musí svá tykadla namířit směrem ke Spojeným státům. 

Jak dobýt Ameriku

Semínka úspěchu v USA zasel Blazer už v 80. letech, během svého působení v Americké fotbalové federaci. V roce 1984 byl zvolen výkonným viceprezidentem a dostal na starost mezinárodní scénu. Zatímco v letech 1981-1983 sehrál národní tým jen dvě přátelská utkání, pod taktovkou Blazera narostlo toto číslo za stejné časové období na 19. 

Nabrané zkušenosti pomohly reprezentačnímu týmu k úspěšnému postupu na mistrovství světa v roce 1990, což byla první účast Hvězd a pruhů na MS po čtyřech dekádách. Americký funkcionář se také výrazně zasadil o to, aby Spojené státy vedly (později úspěšnou) kandidaturu pro pořádání světového šampionátu v roce 1994.

Jenomže Blazerovi se v roce 1986 nepodařilo obhájit svůj post a o tři roky později zmizel kdesi v Karibiku, odkud se teď měl vrátit ve velkém stylu.

Na prahu 90. let generoval CONCACAF jen 140 tisíc dolarů ročně a neměl podepsané smlouvy s žádnou významnou televizní společností. Blazer věděl, že pořádáním bezvýznamných turnajů kdesi ve střední Americe, jak to dělalo předchozí vedení, žádnou velkou díru do světa neudělá.

A tak krátce po úspěšných volbách přesvědčil Warnera, aby přenesl sídlo konfederace z Guatemaly rovnou do Trump Tower v New Yorku. Zároveň se oba dohodli na podmínkách smlouvy, která měla Blazerovi zajistit teplé místečko do konce života.

Technicky to byl kontrakt mezi CONCACAF a společností Sportvertising, kterou americký funkcionář založil o sedm měsíců dříve, a jež měla konfederaci zprostředkovávat funkci generálního sekretariátu.

Samozřejmě za různé poplatky a desetiprocentní provizi z prodeje televizních a reklamních práv. Jak se později ukázalo, Blazer si svůj desátek ukrajoval takřka ze všeho, co do organizace přinášelo nějaké peníze (včetně poplatků za parkování a prodeje hot dogů).

Jeho smlouva měla obrovský růstový potenciál, a tak se rozhodl přijít s návrhem na novou soutěž, která by cílila na dva klíčové trhy – americký a mexický. Pravda, Zlatý pohár COCNACAF nebyl až tak převratnou novinkou, ostatně šlo pouze o nástupce Mistrovství ve fotbale Severní, střední Ameriky a Karibiku, které se pravidelně konalo už od roku 1963.

Blazer ale provedl dvě zásadní změny. Zaprvé snížil časový rozestup mezi šampionáty ze čtyř na dva roky. Co je však důležitější – turnaj, který nikdy předtím nehostily Spojené státy, se za jeho éry do USA v podstatě přestěhoval.

První ročník Zlatého poháru se konal v létě roku 1991 v Los Angeles. Z pohledu návštěvnosti to sice nebylo žádné terno, ale po finanční stránce to byl pro CONCACAF nebývalý úspěch. Toho roku vydělala konfederace něco málo přes jeden milion dolarů, sedminásobek v porovnání s předchozím dvanáctiměsíčním cyklem.

Fotbaloví bossové si ze Zlatého poháru udělali dojnou krávu, která jen v roce 2011, kdy už Blazerovi dýchali na záda muži zákona, vygenerovala zisk 30 milionů dolarů.

Pán 'Deset procent'

Jak pod Blazerovým mazaným vedením exponenciálně rostlo bohatství CONCACAF, tak astronomicky rostly i jeho příjmy. Jen v letech 1991 až 1995 si vydělal přes jeden milion dolarů a stále hledal cestičky, jak ze svého podnikání vytřískat ještě větší balík peněz.

V červenci roku 1994, kdy ve Spojených státech finišovalo fotbalové mistrovství světa, končila Blazerovi čtyřletá smlouva, kterou dojednal s Warnerem. Neuběhlo ani čtyřiadvacet hodin od jejího vypršení a na světě byl nový kontrakt, znovu sepsaný jako závazek mezi CONCACAF a společností Sportvertising.

To samé v bledě modrém? Ani náhodou. Sportvertising sice nesl jméno svého předchůdce, ale tentokrát šlo o firmu registrovanou v daňovém ráji na Kajmanských ostrovech, nikoliv ve Spojených státech. To znamenalo žádné daně z příjmu, žádné daně z bohatství a žádné daně z kapitálových výnosů.

Ostatně celý Blazerův život byla jedna velká hra na schovávanou před federálním kontrolním úřadem. Jelikož by všechny jeho snahy, jak se vyhnout placení daní, vydaly na celou knihu, musíme si vypomoci touto tříminutovou autobiografií.

Blazer držel finanční správu CONCACAF tak pevně v rukou, že když mu v roce 1998 znovu vypršela smlouva, už se ani neobtěžoval sepisovat novou. Prostě si strhával svůj desátek ze všeho, co mu přišlo pod ruku. Ne nadarmo si vysloužil přezdívku Mr. Ten Procent.

Mezi vyvolenými

V roce 1997 se Blazer vyšvihl mezi naprostou smetánku. Byl jmenován do čtyřiadvacetičlenného výkonného výboru FIFA, který rozhoduje o nejdůležitějších věcech ve světě fotbalu.

Mohl volit pořadatelské země pro mistrovství světa a další mezinárodní turnaje, díky svému postavení cestoval světem křížem krážem a setkával se s různými významnými osobnostmi, a jak jinak, otevřela se mu zlatá brána dalších obchodních příležitostí.

V roce 2008 se kupříkladu zúčastnil národního sjezdu Republikánů, kam ho jako svého hosta a rodinného přítele pozval senátor a prezidentský kandidát John McCain. O dva roky později si pro změnu potřásl rukou s prezidentem Vladimirem Putinem.

Ale ne všechno šlo jako po másle. Blazerovy vztahy s Warnerem postupem času chřadly, až přerostly v otevřené nepřátelství. Americký funkcionář nakonec vrazil svému dlouholetému spolupracovníkovi dýku do zad. Obvinil ho z braní úplatku během voleb pořadatelské země pro MS v roce 2010.

Warner byl suspendován etickou komisí FIFA a nakonec rezignoval na svoje posty v Mezinárodní fotbalové federaci a v CONCACAF. A z Blazera, který si jen v roce 2011 různými pofiderními způsoby přišel na bezmála pět milionů, se stal hrdina neohroženě bojující za očištění fotbalu od korupční špíny.

Tehdy ještě netušil, že i jeho dny budou za nedlouho sečteny.

Chuck Blazer...banned from all football, but not banned from being a badass pirate. We all know who the winner is. pic.twitter.com/L8vCpqKH52

— Andrew Allen (@AAllenSport) 9. července 2015

 

Na doživotí? To jako do konce života?

Jednoho sychravého večera v listopadu roku 2011 se Blazer proháněl na svém skútru po Páté Avenue, když tu se mu za zády objevila policejní vozidla. Muži zákona měli na amerického funkcionáře nesmělý dotaz – jak je možné, že on a jím založené společnosti se celá desetiletí vyhýbají placení daně z příjmu?

Ale to nebylo všechno. Agenti FBI už měli v kartotéce uloženou pořádně tlustou složku z Blazerovým jménem. Prošedivělý podnikatel byl obviněn z deseti trestných činů včetně vydírání, zpronevěry a praní špinavých peněz. A tak začal zpívat. Případ, který byl prozatím čistě vnitrostátní záležitostí, začal přerůstat v globální kauzu.

Blazer se ke všemu přiznal a podepsal s americkými úřady dohodu o spolupráci. Musel FBI a berňáku odevzdat všechny své dokumenty k prozkoumání, za doprovodu odposlechu se účastnil schůzek s vrcholovými představiteli fotbalového světa, no a samozřejmě jako klíčový svědek se zaručil, že bude mluvit u soudu. Výměnou za spolupráci měli strážci zákona přimhouřit oči nad všemi jeho prohřešky.

Tak začal největší hon na čarodějnice v historii kopané. Odstartovalo to manévry švýcarské police v Curychu v květnu minulého roku, krátce před prezidentskými volbami FIFA. Pokračovalo to zatýkáním sportovních a obchodních funkcionářů ve více jak půl tuctu zemí po celém světě, odlivem sponzorů a naprostým podkopáním důvěryhodnosti nejvyšší fotbalové instituce.

A skončilo to pádem fotbalového krále Seppa Blattera a jeho pravé ruky, předsedy UEFA Michela Platiniho.

Fotbalová Cosa Nostra

Chuck Blazer zůstane už navždy kontroverzní figurkou. Na jednu stranu ho lze označit za 'otce zakladatele' fotbalu ve Spojených státech, kterému se podařilo kdysi marginální sport protlačit do povědomí širší veřejnosti.

Za jeho éry se zprofesionalizoval národní tým, který se v posledních 25 letech stal pravidelným účastníkem mistrovství světa. Blazer pomohl dojednat první smlouvu o prodeji televizních práv fotbalové Major League Soccer, která s jeho přispěním rychle expandovala a dnes už pomalu šlape na paty nejlepším evropským soutěžím.

Ale zároveň si z fotbalu udělal továrnu na peníze, kterou hnal kupředu všemi legálními i nelegálními způsoby. Jeho podnikatelská činnost mu vynesla desítky milionů dolarů, za které si pořizoval domy, soukromá letadla, luxusní jachty - a co americkou veřejnost zvláště pobavilo – platil šest tisíc dolarů měsíčně za pohádkové apartmá v Trump Tower, v němž žila jen jeho kočka.

Ne, Chuck Blazer nezničil fotbal. Jeho příběh jen jasně ilustruje, jak to chodí ve vrcholové kopané. Jak fotbalové federace žalostně postrádají byť jen základní kontrolní instituce, které by zabránily úniku peněz. A jak se nic z toho pravděpodobně nezmění, ať už je u kormidla Sepp Blatter, Gianni Infantino nebo třeba Sněhurka a sedm trpaslíků.