Navíc je kvůli covidové situaci turnaj téměř bez hráčů z NHL a obvykle silné výběry Kanady či USA jsou na turnaji s borci, jejichž jména znají jen opravdoví hokejoví fajnšmekři – nebojme se říct, že třeba v případě země javorového listu by trenéři dovedli sestavit zhruba osm lepších týmů.

Žádný výběr nemá soupisku nabitou hvězdami ze zámoří, ani obvykle velice silní Švédové, kteří už nás za poslední léta v počtu krajánků v NHL několikanásobně předběhli. Český tým se tedy na papíře jevil obstojně: zkušení hráči z Evropy v čele s kapitánem Janem Kovářem, opory z Ameriky jako Jakub Vrána, Dominik Kubalík či Filip Hronek. A v bráně Šimon Hrubec, který Omsku fenomenálně vychytal Gagarinův pohár. Tato kombinace prostě přinese medaili, měli jasno fanoušci i odborná veřejnost. Jenže skutečnost byla jiná.

Tým se po třech zápasech krčil na poslední příčce tabulky a začínalo to vypadat, že svěřenci Filipa Pešána nepostoupí ani do čtvrtfinále. Něco takového se v dlouholeté historii českého ledního hokeje nikdy nestalo. A i když už léta kritici tvrdí, že jezdíme na mistrovství vypadnout ve čtvrtfinále, vždy jsme se do něj dostali. Pokud by se to nepovedlo, dostal by už tak zbídačený český hokej další ránu. Ve sportu, který hraje osm zemí, se nedostaneme ani mezi těch osm.

Bylo by navíc o to smutnější, pokud by se měl do kronik takto nechvalně zapsat zrovna výběr Filipa Pešána. O to horší je, že mnoha lidem by to udělalo nepokrytou radost, jak ostatně prozradily i leckteré příspěvky z veřejného prostoru. Bývalý kouč Bílých tygrů mnoho lidí dráždí a úspěch mu dvakrát nepřejí.

Dobře, že dostal šanci

Volba mladého kouče na pozici hlavního trenéra reprezentace byla ale rozhodně správná. Po deseti letech, kdy se u nároďáku střídali Vladimír Růžička s Aloisem Hadamczikem a následném období, kdy u kormidla stáli muži, jejichž odborné kvality jsou nezpochybnitelné, ale mělo se na ně dostat daleko dřív (Miloš Říha a Vladimír Vůjtek), šel svaz konečně novou cestou: mladý, progresivní trenér, který má vizi a za sebou dlouhodobou a koncepční práci.

Z Liberce, který se ještě nedávno strachoval o záchranu v extralize, vybudoval hokejovou velmoc. Nastartoval procesy, zaměřoval se na ještě nedávno mnohými vysmívanou datovou analytiku, dělal věci jinak, po svém. Dnes jsou Bílí tygři jedním ze dvou nejlepších celků v republice. A Pešán, spolu s třineckým Václavem Varaďou, patří mezi aktuální trenérskou elitu. Je naprosto namístě, že dostal šanci u národního týmu.

I přes skvělý životopis se najde mnoho lidí, kterým trenér nesedí. Je to logické, každý vám nemůže být sympatický. A Pešán zkrátka není Vladimír Vůjtek, v dobrém slova smyslu umírněný strýček, kterého prostě nemůžete nesnášet. Pešán je svůj, nebojí se kontroverzního výroku, mnohým může připadat arogantní. A jak ukázalo probíhající mistrovství, nejvíc lidem vadí jeho výraz.

Reprezentační trenér na střídačce nedává najevo emoce. Ať už Češi prohrávají, nebo vstřelí vítězný gól jako v zápase s Běloruskem, Pešán nehne brvou. Hned několik hráčů současného kádru nebo i z jeho libereckého působení jasně potvrdilo, že trenér emoce má, s týmem žije a rozhodně není nezúčastněným pozorovatelem. Jedná se o jakousi masku, kterou mladý kouč během duelů nasazuje.

A to Čechy iritovalo. Ne špatná střídání, mizerně ubráněná oslabení či možná nerozumné rozhodnutí vynechat z úvodního střetnutí jeden z útoků. Štvalo je, že se Pešán tváří pořád stejně. Zuřili při pohledu na stoického trenéra a vzpomínali na Růžičku či Říhu, jak téměř s pěnou u pusy vřískali na své svěřence. Jako by zapomněli, že emotivní chování na střídačce není něco zaručeně správného, a to, že trenér řve, neznamená, že je lepším koučem.

Ve čtvrtek Pešán potěšil národ hned dvojnásob: senzačním obratem reprezentace ukázala svou sílu, avizované opory konečně zabraly a tým předvedl skvělý charakter. České mužstvo žije, a jestli dojde až k medailím, na třetí třetinu proti Švédsku se bude vzpomínat jako na bod zlomu.

A hlavně – po skončení zápasu se Pešán na střídačce usmál. Tak přece jen má emoce! Není to sfinga. Snad teď budou i kritici k českému lodivodovi shovívavější. Ať vám totiž šéf české střídačky přijde jako sympaťák nebo ne, český hokej úspěch potřebuje jako sůl. Tak snad přijde.