Jsou dvojího typu – fanoušci Slavie jsou přístupem bývalé opory zklamáni, mnozí neutrální diváci Coufalově otevřenosti tleskají. Naštvaným reakcím sešívaného tábora se však absolutně nelze divit.

Pro začátek nudná fakta. Smlouva je z logiky věci dvoustranné právní jednání – obě strany se po dobu kontraktu zavazují k plnění povinností v dohodě ujednaných. Hráč bude chodit na tréninky, hrát a žít jako příkladný sportovec, klub mu zajistí potřebný servis a za služby mu odvede dojednanou mzdu.

A důležité konstatování: pokud je smlouva podepsaná například do třicátého června 2024, je platná do třicátého června 2024. Nikoliv do okamžiku, kdy přijde fakt neodolatelná nabídka, nebo si fotbalista bude chtít plnit sen.

Mrzuté? Ano. Ale pochopitelné. Uzavírání dlouhodobých smluv je vždy sázkou do loterie, pro obě strany. Hráč riskuje, že klub výkonnostně brzy předčí a podepsaná dohoda pro něj bude brzdou v dalším rozletu. Ostatně, Harry Kane při uzavírání pohádkového kontraktu s Tottenhamem také netušil, že se brzy ocitne ve zlatem obloženém vězení.

Riskuje ale i klub coby zaměstnavatel. Zavazuje se po dobu třeba pěti let plnit hráči, u nějž neví, zda za rok nepůjde s formou rapidně dolů a ze sestavy nadobro vypadne. Může se tak klidně stát, že za pár sezon bude mít hráče s obrovským platem a nulovým využitím v kádru.

Představte si pak situaci, že by majitel za fotbalistou přišel se slovy „Hele, máme místo tebe Frantu, a ty budeš hrát jen jednou za dva měsíce domácí pohár, takže je nesmysl, abychom ti platili milion měsíčně. Zkrouhneme to na pětinu, co ty na to?“

Trysková rychlost, s jakou by se daný hráč rozběhl za agentem, případně rovnou na soud či sportovní arbitráž, dosud nebyla vyčíslena. To jsou holt rizika uzavírání dlouhodobých smluv. I proto se do dohod mezi hráčem a klubem stále častěji zařazuje institut výstupní klauzule – ceníme si tě na tolik a tolik, a když nám to někdo zaplatí a ty budeš chtít, můžeš odejít. Hráč má jistotu, že mu případné vysněné angažmá neunikne, klub zase ví, že v případě ztráty důležitého člena kádru bude mít dostatečné prostředky na to pořídit si náhradu.

Á propos, pokud by se hráčům vidina dlouhodobého „otroctví“ v klubu nelíbila, nic jim nebrání uzavírat krátké roční či dvouleté kontrakty. To ale málokdo chce – v případě dlouhodobého zranění či masivního poklesu formy se jistota konstantního příjmu velice hodí, a pokud rok marodíte se zlomenou nohou, jste za zázemí a příslušnost ke klubu určitě rádi.

Pochopitelné, ale zbytečné

Když přejdeme k „lidské“ stránce celé věci, dá se Coufalovo jednání do jisté míry určitě pochopit. Opravdu. Je nesmysl dělat z něj třídního nepřítele či se ho snažit vyloučit ze slušné společnosti. Prostě se v určitou chvíli zachoval pitomě. Není prvním ani posledním fotbalistou, který se rozhodl si odchod z platného angažmá vytrucovat. Klub reprezentoval příkladně, patřil mezi nejlepší hráče mužstva, výrazně pomohl k úspěchům. To, že se mu z nabídky z milované Premier League zatmělo před očima, je lidsky pochopitelné a plivat na hráče kvůli tomu je zbytečně radikální.

Fotbalový svět není vesmírem odděleným od planety. Hráči, funkcionáři, trenéři, to všechno jsou lidé. Dělají chyby, jednají pod vlivem emocí. Dělají rozhodnutí, kterých poté litují, nebo naopak si je nemohou vynachválit. A nikdy nevíte, co vám konkrétní rozhodnutí vlastně přinese. Sám Coufal v rozhovoru přiznává, že byl hodně rozčílený už poté, co mu Slavia nedovolila odchod do Freiburgu. Prý to dlouho a těžce kousal.

Z dnešního pohledu je ale asi rád. Namísto průměrného bundesligového klubu, který v Německu patří k nejchudším, hraje v ambiciózním celku z Premier League evropské poháry a měří se na hřišti s De Bruynem či Ronaldem. Krásná nevyzpytatelnost života.

Celá věc navíc dopadla vlastně pro všechny strany dobře. Coufal má své vysněné angažmá, Slavia získala slušné peníze a vylepšila si image solidního klubu, který prodává rovnou do nejlepší ligy světa. Za Coufala navíc má na pravém beku náhradu. Všechny strany spokojeny, sám Coufal říká, že i hrany v klubu byly později obroušeny a jeho úlet z loňského léta je víceméně zapomenut.

I proto musí člověk nad jeho rozhovorem kroutit hlavou. Tvůrcům webu se nediví určitě nikdo – naopak, ti si museli při zveřejňování Coufalovy zpovědi mnout ruce. Namísto obvyklého banálního vyprávění o tvrdé práci a složité cestě na vrchol získaly pikantní historky plné konfliktů a emocí. Zcela logicky pak obsah převzaly i další weby a texty s citacemi z původního zdroje zaplavily internet.

Ze strany hráče ale tohle „upřímné doznání“ žádný smysl nedává. Dá se pochopit, že se chce zpovídaný v textu blýsknout něčím zajímavým, co mu zajistí publicitu a kladné reakce. Pochvala za upřímnost potěší a hluboký lidský příběh plný zvratů se čte o poznání zábavněji než nudné věty o poctivých trénincích a pilné každodenní práci. Coufal ale kromě chvály od několika neutrálních příznivců textem zároveň naštval desítky tisíc věrných slávistů.

Lidí, kteří mu roky tleskali doma ve Vršovicích i na výjezdech. Kteří se ho zastávali i v těch nejhloupějších internetových diskusích, kteří mu psali povzbudivé zprávy na instagram, kteří se s ním fotili před stadionem. A kteří kvůli němu teď možná každý víkend zapínají zápasy West Hamu. Ti všichni teď budou Coufala vnímat jinak.

Možná by šlo pochopit zveřejnění něčeho podobného za dvacet let, až by padesátiletý bývalý obránce pouštěl perličky ze své bohaté kariéry a s odstupem vzpomínal na mladickou nerozvážnost. Teď, když mají slávisté dotyčnou sezonu a marný boj s Mitjyllandem v živé paměti, jde ale o čirý nerozum.

Možná se Coufal do klubu v hráčské či jiné roli vrátit neplánuje. Je ale i tak škoda, že když se v Edenu objeví coby reprezentační bek nebo návštěva ve VIPu, namísto novodobé ikony v něm sešívaní uvidí sobce, který se v klíčové chvíli ke klubu otočil zády.