Koncem května se kanadský hokejový analytik Ken Campbell pokusil ve svém článku pro magazín Hockey News shrnout silné a slabé články všech osmi týmů, které se v září sjedou do Severní Ameriky. Česká reprezentace se v jeho hodnocení krčila na posledním místě s dodatkem, že v krajním případě si hráči s lvem na dresu mohou za velkou louží uříznout pořádnou ostudu.

Tuzemská média se toho samozřejmě hned chytla a nejeden redaktor se rozhodl českým fanouškům trochu zabrnkat na nacionální strunu. Proč se do nás ti Kanaďané navážejí? Další příklad jejich nadutosti? Copak neměli podobné řeči také před Naganem?

Je pravdou, že jako na každém turnaji bude i o výsledcích na Světovém poháru do značné míry rozhodovat momentální forma, taktika a bojovnost, které dokážou často i z naprostých outsiderů vykouzlit sveřepé konkurenty.

Tyto atributy však mají své hranice, které nelze překročit ničím jiným, než kvalitou hráčů. Můžeme sice celým dnem i nocí hřímat nad šovinisty ze zámoří, ale dříve nebo později si budeme muset přiznat, že český hokejový rybník vysychá alarmujícím tempem a kde nic není, tam ani Campbell nic nenajde.

Fotbal je jako Hirošima, hokej jako Titanic

Český hokej je v krizi. Touto větou už dneska asi nikoho neohromíte, třebaže se mnozí z nás utěšují myšlenkou, že naše ledové království ještě nezapadlo do takového bláta jako tuzemský fotbal, jehož vyslancům se na letošním Euru vedlo bídně, tento argument však kulhá na všechny čtyři.

Předně, fotbal je jednoznačně nejpopulárnějším sportem planety. Snad i v té nejzapadlejší vesničce kdesi na konci světa narazíte na kluky, kteří nahánějí míč sem a tam. Konkurence je tak v porovnání s hokejem nesrovnatelně větší.

Když se vám neurodí silná generace hráčů, potažmo je systém výchovy omladiny zastydlý a k tomu prolezlý korupcí skrz naskrz, pak může přijít bleskurychlý sešup (příkladem budiž Nizozemsko, jehož fotbalisté na letošním Euru chyběli).

V hokeji je to jiné. Zemí se silnou hokejovou tradicí je jako šafránu, takže i dlouhodobý propad kvality není tak znatelný. Každoročního mistrovství světa se navíc neúčastní nejlepší hokejisté planety (kvůli play off NHL) a některé hokejové svazy – především z USA a Kanady – vysílají na světové šampionáty jen ždibec toho, co by za 'totální mobilizace' mohly. A to přitom Kanaďané poslední dvě MS vyhráli.

Skutečnou sílu reprezentačních týmů prověřují v posledních letech pouze olympijské hry. A pod pěti kruhy dokázali čeští hokejisté naposledy zvítězit nad týmem ze světové špičky v roce 2006, když na turnaji v Turíně přehráli v souboji o bronzové medaile Sbornou. Na dalších dvou štacích sice vyzráli na Lotyše nebo Slováky, ale v zápasech se Švédskem, Finskem, Ruskem či USA pohořeli.

S Vikingy se nemůžeme měřit

Počet českých hráčů v NHL (pro kterou má být Světový pohár výkladní skříní) navíc povážlivě klesá. Dnes jich v zámoří působí zhruba o polovinu méně, než před deseti lety. Hráči jako Jakub Voráček, Petr Mrázek, Tomáš Hertl nebo Radek Faksa jsou sice zárukou toho, že česká stopa z nejlepší hokejové soutěže planety jen tak nevymizí, nicméně nic nenaznačuje tomu, že by emigrační vlna do zámoří měla v příštích letech zesílit (letos prošli draftem jen čtyři tuzemští rodáci).

Zvláště nelichotivě si vede českých hokej v porovnání se skandinávskými zeměmi. Švédsko je momentálně na vrcholu sil a chrlí talenty světového kalibru jako o život. V posledních letech začali svým severským bratříčkům šlapat na paty Finové (stačí si připomenout letošní mistrovství světa), kteří mají jen na postu gólmana v NHL více hráčů, než Češi, Rusové a Slováci dohromady. Na práci s mládeží výrazně zapracovaly také Spojené státy a ostatně i Kanada, která si prožila slabší intermezzo v letech 2005-2008.

Neznamená to, že by český hokej neměl světu co nabídnout. Od hráčů jako je Pavel Zacha (New Jersey) nebo Jakub Zbořil (Boston) si jejich zaměstnavatelé slibují velké věci. Bohužel takových mladíků je po čertech málo.

Především obránci se v posledních letech stali velmi nedostatkovým zbožím (znovu musím poukázat na Švédsko, které je schopno sestavit prvotřídní zadní řady jen z hráčů do 23 let). A co českému hokeji schází ze všeho nejvíce, tak to jsou ofenzivní bekové. V NHL už je zastupuje pouze Marek Židlický, kterému však táhne na devětatřicet.

Jednou bublina splaskne

Můžeme se donekonečna utěšovat vizí toho, že česká reprezentace dosáhne na dílčí úspěch na světovém šampionátu, když se zrovna kanadští, američtí nebo švédští hokejisté rozhodnou místo reprezentování raději vyrazit někam na ryby. Ale ze Světového poháru se nikdo omlouvat nebude. Každá ze stran postaví to nejlepší, co má k dispozici, a vzhledem k ofenzivní síle většiny celků jsou obavy z průšvihu skutečně oprávněné.

Protože když vaše juniorské výběry dostávají (až na výjimky) rok co rok 'nakládačku' od nejlepších hokejových reprezentací světa, nemůžete věřit, že se to jednoho dne neprojeví i v seniorské kategorii. A ten den může nastat už 18. září, když se národní mužstvo pod velením Josefa Jandače utká s Kanadou.