Zatím poslední případ zmařeného života se datuje do září letošního roku, kdy spáchal sebevraždu bývalý kanadský útočník Todd Ewen.

Přitom jeho život byl takřka idylický. Zatímco řada sportovců se po skončení aktivní kariéry potýká se závislostí na drogách, alkoholu, hazardu nebo s finančním bankrotem, Ewenovi se i bezmála dvacet let od vstupu do hokejového důchodu vedlo velmi dobře. Spravoval vlastní prosperující firmu, byl šťastně ženatý, měl tři děti a vedl bohatý sociální život.

Rodák z Saskatoonu odehrál v NHL 11 sezon, během kterých oblékal dres čtyř různých klubů. V roce 1993 si splnil svůj životní sen, když s týmem Montrealu Canadiens vyhrál Stanley Cup. U hokeje zůstal i po skončení aktivní kariéry, neboť se začal věnovat trénování juniorských mužstev.

Náznaky blížícího se neštěstí se u něj projevovaly jen zřídkakdy. Třebaže čas od času trpěl depresemi, byl na tom stále lépe než mnoho jeho soukmenovců, kteří musí dennodenně zápasit se svými vnitřními démony.

Jenomže pak přišlo ono osudové ráno 19. září 2015. Todd Ewen odešel do sklepa svého domu, lehl si na podlahu a prostřelil si hlavu kulkou. Přitom jen pár dní předtím špásoval se svými kamarády a rozplýval se nad myšlenkou, jak zase jednou opráší svého Harleye a bude se za západu slunce volně prohánět po amerických silnících…

We're sad to learn of the passing of former Blue Todd Ewen today. Our thoughts are with the Ewen family at this time. pic.twitter.com/FGpPlb92LI

— St. Louis Blues (@StLouisBlues) 20. Září 2015

Sedm ztracených životů

Ewenův případ bohužel není ojedinělý. Od roku 2010, kdy zemřel na následky srdečního selhání Bob Propert, jeden z nejznámějších bijců v dějinách NHL, začíná počet předčasně odcházejících hokejistů nebezpečně narůstat.

Jen v roce 2011 si osud vybral svou daň na dalších čtyřech bitkařích – Dereku Boogardovi, Barrymu Potomskim, Ricku Rypienovi a Wadu Belakovi.

Letos v únoru opustil tento svět také Steve Montador, jenž si sice nevypěstoval image vyhlášeného rabiáta, nicméně i on za svoji kariéru okusil na sedm desítek pěstních soubojů.

Mozky třech hráčů – Proberta, Boogarda a Montadora – byly se svolením jejich rodin podrobeny posmrtné analýze. Ukázalo se, že všichni tři trpěli chronickou traumatickou encefalopatií (CTE). Toto degenerativní onemocnění mozku postihuje ty, kteří v průběhu svého života prodělali několik otřesů mozku nebo dostávali opakovaně rány do hlavy – ne nadarmo se CTE přezdívá "boxerská demence."

Z nadaného umělce udělali divou zvěř

Ewenův případ 'normálního sebevraha' otřásl celou hokejovou komunitou. Nicméně někteří z jeho bývalých spoluhráčů, kteří si v životě také prošli svým, dokážou dobře porozumět jeho vnitřním pohnutkám.

„Když jsem se to dozvěděl, byl jsem šokovaný, zničený. Ale dokázal jsem to pochopit. Todd nebral drogy, nebyl to alkoholik. Nicméně trpěl depresemi. Osobně jsem takové stavy také zažil a řeknu vám, je to opravdové peklo. Asi třikrát jsem vážně uvažoval o sebevraždě. To mě vedlo k tomu, abych před čtyřmi lety vystoupil ze stínu a začal o tom otevřeně mluvit. Prostě to nemůžeme nechat jen tak,“ řekl Jim Thompson, někdejší hráč Anaheimu.

Thompson přišel v roce 2011 s radikálním řešením – všeobecným zákazem pěstních soubojů. Avšak dočkal se pouze posměšků a urážek, především když jej populární komentátor pořadu Hockey Night in Canada Don Cherry nazval 'srabem' a 'přeběhlíkem' (za tato slova se později omluvil).

Od té doby uběhly čtyři roky a Thompson si stále neochvějně stojí za svým poselstvím. Vzpomíná na dlouhé rozhovory s Ewenem, když ještě jako hráči často mluvili o tom, jak nenávidí svoji roli v týmu a jak hokejový svět nutně potřebuje změnu.

„Nenáviděl tu nálepku drsného chlápka. Do této role ho napasovali jenom kvůli jeho fyzickým předpokladům. Nikdy se s tím nesmířil,“ tvrdí další Ewenův bývalý spoluhráč Jamie Rivers.

Podle jeho názoru mu nejvíce uškodila vyhraná bitka proti Probertovi – svého času nejobávanějšímu bijci v NHL – v jednom z prvních zápasů, které Ewen absolvoval v National Hockey League.

Kanadského útočníka, jenž byl také nadaným umělcem (sám napsal a ilustroval několik knížek pro děti), ze dne na den překřtili na 'Zvíře'. Tím byla v podstatě definována celá jeho profesionální kariéra, třebaže se jako junior řadil k velmi nadaným střelcům.

Když na vás smrt číhá za každým rohem

Stále větší procento bývalých hráčů bojuje se strachem z vlastního zániku. Jejich kolegové jeden po druhém odcházejí, zvyšuje se povědomí o destruktivních účincích CTE stejně jako zájem ze strany médií, a to všechno někdejší hokejisty znepokojuje – především pak ty, kteří často shazovali rukavice.

A to se netýká výlučně hokeje. Zvláště mrazivý je případ bývalého hráče amerického fotbalu Davea Duersona, který před čtyřmi lety spáchal sebevraždu ve svém domě v Miami, když si prostřelil hruď. Jeho posledním přáním bylo, aby byl jeho mozek podroben testům v Bostonské univerzitě, kde se lékaři dlouhodobě zabývají problematikou CTE.

Všeobecná paranoia donutila řadu bývalých hokejistů k tomu, aby se zdravotním stavem svého mozku začali zabývat dříve, než bude pozdě. Jedním takovým případem je Brannt Myhres, který v NHL sice odehrál jen 154 zápasů, nicméně i to mu stačilo k nastřádání téměř sedmi set trestných minut.

Dnes jednačtyřicetiletý Kanaďan, jehož kariéru předčasně ukončily přetrvávající problémy s užíváním návykových látek, trpěl celá léta na následky otřesů mozku. Nakonec vložil své tělo do péče lékařského týmu Edmontonu Oilers, který provedl několik testů, jež měly odhalit poškození hlavy.

Žádný katastrofální scénář se nekonal, bohužel Myhresova bitva s jeho vlastní hlavou ještě není vyhraná. Ani ty nejmodernější technologie totiž zatím nedokážou odhalit CTE u živých lidí. Nejistota tak přetrvává.

Naše hlasy nesmí utichnout

Série tragických případů začíná pomalu probouzet hokejovou komunitu z dlouholeté letargie. Především pro starší hráče, kterým bylo už od juniorských let vtloukáváno do hlavy, aby zastírali svá zranění a svoji bolest v zájmu týmového úspěchu, je velmi těžké setřást okovy svého osobního pekla a otevřeně mluvit o tom, co je trápí.

Navíc mnoho bývalých hokejistů hrávalo ještě v době, kdy se platy sportovců držely v nízkých hladinách. Jejich profese z nich neudělala boháče, naopak jim přidělal kupu problému pro budoucí život.

„Už od mala nás programovali k tomu, abychom každou bolest, ať fyzického nebo psychického rázu, dusili v sobě. ‚Dokud budeš při vědomí, budeš stát nohama na zemi,‘ říkali nám. Naštěstí hodně hráčů už časy mlčení a bídy omrzely. A doufám, že současná generace dá o sobě vědět ještě více,“ doufá Rivers.