Násilí zabijí turecký fotbal. A nikdo s tím nic nedělá
Vulgární pokřiky, vytrhané sedačky, zapálené dýmovnice a ve výjimečných příkladech bohužel i lidské oběti. Z fotbalu se v průběhu posledních desetiletí stal celosvětový fenomén. A to se všemi svými klady a zápory, které přináší. Mezi negativní jevy, které fotbalu ubírají na atraktivitě a jen stěží naplňují kritérium sportovní slušnosti a fair play, patří řádění fanoušků na stadionech i mimo ně. Žádný jiný sport se nepotýká s výtržnostmi agresivních individuí tak často a v takové míře, jako právě kopaná. A nikde to není tak ožehavé téma jako v Turecku.
Je 25. říjen 2009 a do začátku ostře sledovaného derby mezi Fenerbahcem a Galatasaray Istanbul zbývá jen pár minut. Asistent rozhodčího Tarik Ongun se připravuje na úvodní hvizd, když v tom ho zasáhne do hlavy zapalovač hozený na hřiště jedním z fanoušků, který si toho dne našel cestu na Saracoglu Stadium.
Ongun je odveden do útrob stadiónu, po pár minutách se však vrací na hrací plochu a zápas tak může odstartovat v předem stanovený čas. Šťastný konec? Těžko.
Jen o pár měsíců později dostal "na srozuměnou" další rozhodčí, Kemal Yilmaz, když ho v průběhu utkání turecké Super ligy mezi Diyarbakirsporem a Brursasporem trefil jeden z diváků kamenem do hlavy. Yilmaz ležel v bolestech na trávníku, zatímco ho obestoupila skupina policistů vyzbrojených obušky a štíty, kteří se po vzoru římských legionářů kryli před sprškou dalších předmětů dopadajících na trávník.
Ale to nebylo nic v porovnání s tím, co se událo během dalšího vzájemného zápasu těchto dvou klubů. Sudí Huseyin Gocek a jeho kolegové jen tak tak unikli pronásledování rozběsněných fanoušků, kteří vtrhli přímo na zelený trávník a chtěli si to s rozhodčími vyříkat všemi možnými způsoby, jen ne zdvořilou ústní konverzací.
Žádné rozhodné změny, které by mohly takovýmto situacím zabránit, učiněny nebyly, a tak útoky pokračovaly. Ještě ve větší míře a ještě děsivější podobě.
S nožem v ruce a smrtí v očích
V září 2010, v průběhu utkání druhé ligy mezi Mersin Idmanyurdou a Samsunsporem, byl trenér domácího celku Yuksel Yesilova pobodán přímo na hřišti. Okamžitě byl převezen do nemocnice a navzdory šesti bodným ranám, které mu útočník zasadil, nakonec přežil. S nožem v ruce po něm vystartoval jeho vlastní bratr Murat, kterého podle oficiálního vyjádření policie motivovaly osobní důvody.
"Měl jsem štěstí. Nechápu, jak jsem to mohl přežít. Můj bratr to nemá v hlavě v pořádku. Před tímto incidentem jsme spolu sedm let nepromluvili," řekl šťastlivec Yuksel Yesilova. Takovému útoku mělo být zabráněno, bez ohledu na to, jestli ho vyprovokovaly sportovní antipatie nebo touha po krevní mstě.
O sedm měsíců později se ocitáme na zápase mezi celky Besiktase a Kasimpasou. Bývalého útočníka Evertonu Manuela Fernandeze napadl fanoušek, který bez větších obtíží pronikl na hrací plochu. Tentokrát naštěstí krev netekla, hráči výtržníka bleskurychle zpacifikovali.
Zato útočník Galatasaray Burak Yilmaz takové štěstí neměl. Jeho obličej byl značně znetvořen poté, co po něm jeden z diváků hodil kapesní nůž.
Jeden by řekl, že už to stačilo. Nicméně ožehavý problém s radikálními fanoušky Turci nadále buď zcela ignorovali, nebo řešili nedostatečně a zcela neefektivně. K zapalovačům, kamenům a nožům se tak přidaly i střelné zbraně.
Sestřel si svého fotbalistu
Je 4. duben 2015 a hráči Fenerbahce se právě vraceli domů po úspěšném vystoupení na hřišti Rizesporu. Ale klidná cesta se vbrzku proměnila v jízdu smrti. Přední sklo klubového autobusu totiž provrtala kulka vypálená z brokovnice.
Řidič Ufuk Kiran byl zasažen, ale dokázal si zachovat duchapřítomnost a vozidlo jedoucí rychlostí přes 100 km/h udrží na silnici. Briskní reakce zachránila život nejen jemu, ale i 41 pasažérům.
Krátce po tomto incidentu se ministr mládeže a sportu Akif Cagatay Kilic sešel s prezidentem fotbalové federace Yildirimem Demirorenem. Turecká Super liga byla na týden přerušena, ale všechny nižší soutěže pokračovaly nadále ve stanoveném programu. A to je tak asi vše, na čem se oba pánové dohodli.
Anarchie v přímém přenosu
Ještě v sezóně 2008/09 chodilo na zápasy turecké Super ligy v průměru kolem 14 tisíc diváků. Loni to bylo o pět tisíc méně. Diváci, rozhodčí ani hráči se na stadiónech necítí v bezpečí.
"Jen šílenec může vzít svoje děti na zápasy italské ligy," poznamenal nedávno současný trenér Juventusu Turín Massimiliano Allegri. S trochu nadsázky můžeme říct, že v Turecku musíte být nejen šílený, ale pro jistotu ještě opásaný neprůstřelnou vestou.
Turecké soutěži ubírají na atraktivitě a důvěryhodnosti nejen výtržnosti na stadiónech, ale i neustálé korupční skandály. Krize tak prostupuje tureckých fotbalem od nejnižších pater až po ty nejvyšší.
Prostě a jednoduše – výtržnici se netrestají (potažmo nedostatečně), vedoucí představitele klubů to neřeší a zákonodárci se ke změnám nemají.
A že to nemůže být ještě horší? Ale ano. Prezident Fenerbahce letos v dubnu prohlásil, že "pokud bude rozhodčí Ozgur Yankaya pískat další zápas jeho klubu, ze stadiónu se jen tak nedostane". Nepískal. A jaký trest stihl představitele istanbulského týmu za jeho výhrůžky? Dostal dvouměsíční zákaz sledovat zápasy svého celku…
Čeká nás druhé Hillsborough?
Asi nejlepším příkladem fotbalového "zločinu a trestu" je Velká Británie. Kolébka kopané má za sebou dlouhou a krvavou historii fanouškovského běsnění. Jejich symbolem se staly události z 15. dubna 1989 na stadionu Hillsborough.
Organizátoři tehdy naprosto nezvládli obrovský příval diváků, kteří přijeli shlédnout utkání anglického poháru mezi Liverpoolem a Nottinghamem. V obrovské tlačenici, která vznikla na tribuně vyhrazené fanouškům Reds, přišlo o život celkem 96 lidí včetně dětí. Dalších přibližně 750 bylo zraněno.
Ostrovní fotbal to změnilo od základu. Vláda ve spolupráci s představiteli místních fotbalových federací zavedla přísná pravidla, která vrátila fotbalové stadiony na seznam bezpečných a dobře spravovaných míst.
Jaká společnost, takový fotbal
Tragédie v Hillsborough sice nebyla příkladem klasického fotbalového rabiátství, slouží nicméně jako vzorová ilustrace totálního selhání bezpečnostních a pořadatelských služeb. A pozornému čtenáři jistě nasadí do hlavy palčivou otázku – nechají to Turci dojít také tak daleko?
Zatím to tak vypadá. A pokud přece jen dojde k nějakým pozitivním změnám, jejich původcem bude (stejně jako ve Velké Británii) turecká vláda ve spolupráci s fotbalovou asociací. Jak totiž poznamenává sportovní sociolog Ahmet Talimciler – fotbaloví fanoušci v jeho zemi pouze nastavují zrcadlo celé společnosti.
"Když čelíte násilí u sebe doma, ve škole a v práci, je vcelku logické, že se s ním setkáte i na stadiónech. V Turecku zatím nevzniklo to, čemu se lidově říká 'fotbalová kultura'- Náš přístup ke kopané byl formován na základě totálního nepřátelství k fanouškům ostatních klubů. Došlo to tak daleko, že zatímco v minulosti se rivalita mezi fanoušky ještě držela v nějakých rozumných mezích, dnes jde čistě o to zničit a rozbořit tábor protivníka."
Kurzy
Finance
Kurzovní lístek: 21.11.2024 Exchange s.r.o.
EUR | 25,200 | 25,320 |
USD | 24,020 | 24,200 |