Z pátečního hororu, který se na stadionu v Boloni odehrával, si přece jen lze odnést něco pozitivního – takhle strašné už to snad být nemůže. Problémem v přáteláku s Italy nebyly dílčí aspekty jako individuální chyby jednotlivců či špatně zvolená strategie. Češi prostě nepředvedli nic, byli mizerní na všech frontách a jen stěží bychom našli hráče, který snesl přísnější měřítko.

Doma proti Albáncům už to bylo o poznání lepší, byť se stále najdou významné rezervy. Například proměňování šancí. Bylo by záhodno, kdyby třeba Jakub Jankto byl v zakončení přímočařejší, jinak by českou družinu mohlo podobné spalování mrzet.

Relativně solidně si vedli stopeři, dlouhodobě nejožehavější místo na české soupisce. Dvojice Čelůstka – Kalas to zvládla obstojně. Slova o skvělém výkonu z úst trenéra Šilhavého jsou sice nadnesená, baroko to ale nebylo a dá se čekat, že tohle duo vystartuje i v pondělí na Skoty.

Jan Bořil a Endri Cekici v přípravném utkání Česka s Albánií | zdroj: Profimedia

Královské rozpaky

Dá se pochopit volání slávistů po talentovaném Davidu Zimovi. Spravedlivě je ale třeba uznat, že nejlepší výkony mladý stoper podává po boku sešívaného parťáka Ondřeje Kúdely. Ten ale v nominaci ze známých důvodů chybí – a je to ohromná škoda, protože je to nejlepší český hráč na tomto postu.

Jeho skvělá rozehrávka, herní přehled, klid na míči i nebývalá konzistentnost výkonů by z něj dělala neotřesitelného člena základní sestavy. Jakákoliv kombinace bez něj je už automaticky tak trochu improvizace.

V rámci úvah o tom, koho by měl zkušený kouč na klíčový post ve středu defenzivy zařadit, se skloňovalo jméno Alexe Krále. Současný středopolař ruského Spartaku na stoperu začínal a hrával tam v Teplicích. Autor tohoto textu této myšlence příliš nakloněn nebyl – vlasatého mladíka považuje spolu s Tomášem Součkem za integrální součást záložní řady a právě dynamický střed pole může být na turnaji českým klíčem k úspěchu.

Pokud máme ale vycházet ze dvou přípravných zápasů v týdnu před mistrovstvím, nemá bývalý slávista v základu co dělat na jakémkoliv postu. Král byl jedním z hráčů, který svůj šílený výkon z Itálie příliš nepozvedl ani na Letné proti outsiderovi a rozhodně se nezdá, že by měl kdovíjakou formu.

Je samozřejmě otázkou, nakolik je to jen únavou po náročné sezoně. Je možné, že si šikovný záložník teď pár dní odfrkne a v pondělí na Skoty vyběhne v plné zbroji. Kdybychom ale měli sestavu na prvního českého protivníka dávat dohromady skutečně podle aktuální formy, Alex Král by v ní v životě nemohl být – a jeho místo by měl zaujmout Tomáš Holeš.

Ukažte se, kapitáne

Český dvojník Davida Luize bohužel není jediným středopolařem, kterého za představení v přátelských duelech musíme pokárat. I výkon Vladimíra Daridy byl mdlý, bez šťávy, bez nápadu. Že český kapitán není žádná kreativní desítka, víme dávno. Teď ale do hry nepřidává ani žádné jiné atributy a skoro si ho na trávníku nevšimnete. Řešíme tak paradoxní problém – střed zálohy, tedy část hřiště, jež měla být na turnaji hlavní českou silou, je najednou zónou rozpaků.

Kdo naopak vidět byl? Lukáš Masopust. Na přítomnost fotbalisty Slavie v základní jedenáctce mnozí prskali, on si ale šanci od trenéra obhájil skvělým výkonem, který obsahoval gól a nahrávku. Jeho vstupenka do utkání ovšem dávala smysl už před samotným začátkem. Z jednoduchého důvodu.

Šilhavého herní formace je skutečně 4-5-1, nikoliv 4-3-3. Krajní hráči jsou v trenérově rozestavení opravdovými záložníky, kteří „vyjíždějí“ z hloubi pole a mají i defenzivní úkoly. Proto dává větší smysl na tento post nasadit Masopusta než jinak výjimečného Adama Hložka, který je primárně skvělým útočníkem, a tudíž by jeho utopení u lajny nedávalo logiku.

Masopust možná není adeptem na Zlatý míč, zároveň je ale při Šilhavého strategii nejlepší volbou na tento post. Za normálního stavu by napravo asi hrál báječný univerzál Lukáš Provod. Ten ale pro zranění nároďáku chybí a Masopust je jednoznačně nejvhodnější alternativou.

Hložek na plac

Volání po Hložkovi v základu je ale rozhodně namístě. Má formu, je mladý, je dravý, umí dát gól. Na hřišti by být měl. Je možná otázkou, zda není na škodu Šilhavého lpění na jediné formaci. Vzhledem k české absenci klasických křídel a naopak přebytku dobrých hráčů hrajících uprostřed hřiště by dávalo smysl přejít na takzvaný diamant.

Alex Král či Tomáš Holeš by tým jistili vzadu na pozici štítového záložníka, napravo by od vápna k vápnu řádil Tomáš Souček a coby levý středopolař by v sestavě figuroval Jakub Jankto. Hrál by tedy na pozici, která je mu vlastní, protože v Itálii se jako křídelník opravdu neprosadil. Na ofenzivním podhrotu by pak fungovali buďto Darida, nebo ještě lépe Antonín Barák či Petr Ševčík.

A v útoku dvojice Patrik Schick a Adam Hložek. Dva skvělí útočníci, oba umějí vstřelit branku, jsou dostatečně inteligentní na to si vyhovět – a ostatně i na klubové úrovni Schick své nejlepší zápasy odehrál ve dvojici. Jeden podrží balon zády k bráně, druhý si naběhne z druhé vlny, soupeři se nestačí divit. Proč hrát na křídla, když je nemáme?

Pak se ale probudíte a zjistíte, že tohle fantazírování se hodí možná tak na odpolední šlofík v houpacím křesle. U někoho tak konzervativního, jako je trenér Šilhavý (to není nutně kritika, každý kouč má svůj styl) totiž můžeme být rádi, že vynechal z nominace reprezentační stálici Dočkala. Už to je totiž na jeho poměry nebývalý punk.