Jen za poslední dva roky došlo k sedmi z deseti nejdražších přestupů v historii kopané. Experti přitom bijí na poplach nejen kvůli absurdním částkám, které nejbohatší kluby utrácejí za některé fotbalisty, ale i kvůli neustále stoupajícím mzdám hráčů.

Anglický klub Manchester City vyplatil jen za sezónu 2012-2013 svým svěřencům přes čtvrt miliardy liber.

V rámci Finančního fair play (dále jen FFP) bylo původně ustanoveno, že kluby nesmějí v jednom roce vykázat vyšší ztrátu než je 32 milionů liber. Jinak jim hrozily pokuty a sankce. Majitelé fotbalových celků přitom mohli použít pouze omezený počet vlastních finančních zdrojů, aby pomohli pokrýt vzniklé penále.

Od těchto požadavků se však upustilo a fotbalové týmy mohou dál volně investovat, pokud jsou schopny doložit, že jejich vklad se jim v budoucnu vrátí i s úroky.

I to lze chápat jako určitý krok správným směrem, podstatu problému to však neřeší. FFP v její současné podobě nedokáže účinně potrestat ty, kteří si to zaslouží, ani odměnit ty, kteří přistoupili na hru UEFY.

V květnu minulého roku byly za nezodpovědné nákupy nových posil pokutovány dva evropské velkokluby – francouzské Paris-Saint Germain a anglický Manchester City (tehdy vítězové domácích soutěží). Oba týmy dostaly pokutu výši 49 milionů liber a trest omezení počtu hráčů, kteří mohou být zapsáni na rozšířenou soupisku pro zápasy v Lize mistrů.

Minulý měsíc jim byly tyto sankce do značné míry prominuty. Restrikce kádru byly zrušeny a oba celky zaplatí pouze třetinu z původní pokuty.

Co z toho plyne? Dokud budou bohaté evropské kluby schopny absorbovat sankce a stále se bez problému kvalifikují do Ligy mistrů (PSG letos obhájilo titul, City skončilo na druhém místě v Premier League), evropská klubová smetánka zůstane pro fotbalové "pěšáky" stále jen nedostižnou, uzavřenou společností.

Porovnejme si třeba anglické týmy Swansea a Manchester United. Tyto organizace se zatím nedostaly do křížku s FFP, přesto má jeden z těchto celků dluhy ve výši téměř 400 milionů liber, a přesto letos investoval do nových posil už přes 80 milionů.

Zato Swansea skutečně není týmem, který si může dovolit takové výdaje, přestože je to jedna z nejlépe spravovaných sportovních organizací na britských ostrovech. To ale k úspěchu nestačí.

Jestli nás fotbalový svět v posledních letech něčemu naučil, pak je to hlavně jedna věc – pokud chcete vyhrát nějakou trofej, potřebujete peníze. Hodně peněz. Hodně, hodně, hodně peněz.

V sezóně 2013-2014 utratily největší finanční obnosy za platy hráčů Manchester City, Manchester United, Chelsea, Arsenal, Liverpool, Bayern Mnichov, Juventus, Barcelona a Real Madrid. Na tomto seznamu najdete vítěze čtyř nejprestižnějších evropských ligových soutěží a sedm z posledních osmi vítězů Ligy mistrů.

Přitom pouze Bayern a Chelsea nejsou nějakým způsobem zadlužené. A to musel majitel anglického klubu Roman Abramovič čekat 12 let a nasypat do svého pozlátka přes miliardu liber, aby dostal londýnské mužstvo ze záporných čísel. Nemluvě o klubech jako Real, Barcelona nebo Manchester United, jejichž společný dluh překračuje miliardu liber.

Jak je tedy možné, že kluby s tak astronomickými dluhy se stále mohou chovat jako utržené ze řetězu a utrácet desítky milionů za platy hráčů? Odpověď na tuto otázku není až tak mysteriózní, jak by se mohlo zdát. Tyto organizace si vybudovaly rozsáhlou síť obchodních a sponzorských příjmů, které jim pomáhají pokrývat jejich mamutí výdaje.

Jedním ze způsobů, jak zlepšit konkurenceschopnost méně majetných klubů, je lepší redistribuce peněz utržených za prodeje televizních práv.

Kupříkladu v Premier League jsou tyto finanční prostředky rozvrženy podle daného klíče: 50 procent peněz se rozdělí rovným dílem mezi všechny kluby, z dalších 25 procent inkasují týmy částku odpovídající jejich postavení v tabulce a posledních 25 procent se rozděluje na základě sledovanosti zápasů. 

V minulé sezóně vydělal tímto způsobem Manchester United o 16,7 milionu liber více než Swansea. Přitom právě rovnoměrnější rozdělení peněz plynoucích z prodeje televizních práv by mohlo pomoci slabším anglickým týmům ve snaze udržet klíčové hráče, které jinak skupují bohatší kluby – ať už za účelem posílení kádru nebo prostě proto, aby oslabily konkurenci.

Evropský fotbal trpí mnoha neduhy a FFP nedokáže účinně bojovat s žádným z nich. Neumí účelně penalizovat špatně řízené kluby a ani vhodnými kroky podpořit ty, které svoji finanční správu udržují v uspokojivých mezích.

Ve výsledku jsme tak stále svědky, jak nejprestižnější ligové soutěže starého kontinentu vyhrávají rok co rok stejná mužstva. Fotbalový svět se stále zmítá ve finančním chaosu a nevypadá to, že by dominance "vyvolených" týmů mohla brzy skončit.