Finanční fair play nefunguje. Rozdíly mezi šlechtou a sedláky jsou propastné

MAGAZÍN - Fotbal autor: Petr Widenka

Je tomu pět let, co se prezident UEFA Michel Platini zavázal spasit evropský fotbal před finančním šílenstvím. Světlo světla spatřil program Finančního fair play, který dal fanouškům naději, že o vítězích nejlepších soutěží na starém kontinentě budou skutečně rozhodovat manažerské, trenérské a hráčské schopnosti, a nikoliv objem bankovních účtů ruských ropných magnátů nebo zámožných šejků z Blízkého východu. Po pěti letech se nicméně ukazuje, že k žádnému zlepšení nedošlo. Spíše naopak. Situace se ještě zhoršila. 

Stadion v Southamptonu ve švech rozhodně nepraská

Stadion v Southamptonu ve švech rozhodně nepraská,zdroj: Profimedia.cz

Jen za poslední dva roky došlo k sedmi z deseti nejdražších přestupů v historii kopané. Experti přitom bijí na poplach nejen kvůli absurdním částkám, které nejbohatší kluby utrácejí za některé fotbalisty, ale i kvůli neustále stoupajícím mzdám hráčů.

Anglický klub Manchester City vyplatil jen za sezónu 2012-2013 svým svěřencům přes čtvrt miliardy liber.

V rámci Finančního fair play (dále jen FFP) bylo původně ustanoveno, že kluby nesmějí v jednom roce vykázat vyšší ztrátu než je 32 milionů liber. Jinak jim hrozily pokuty a sankce. Majitelé fotbalových celků přitom mohli použít pouze omezený počet vlastních finančních zdrojů, aby pomohli pokrýt vzniklé penále.

Od těchto požadavků se však upustilo a fotbalové týmy mohou dál volně investovat, pokud jsou schopny doložit, že jejich vklad se jim v budoucnu vrátí i s úroky.

I to lze chápat jako určitý krok správným směrem, podstatu problému to však neřeší. FFP v její současné podobě nedokáže účinně potrestat ty, kteří si to zaslouží, ani odměnit ty, kteří přistoupili na hru UEFY.

V květnu minulého roku byly za nezodpovědné nákupy nových posil pokutovány dva evropské velkokluby – francouzské Paris-Saint Germain a anglický Manchester City (tehdy vítězové domácích soutěží). Oba týmy dostaly pokutu výši 49 milionů liber a trest omezení počtu hráčů, kteří mohou být zapsáni na rozšířenou soupisku pro zápasy v Lize mistrů.

Minulý měsíc jim byly tyto sankce do značné míry prominuty. Restrikce kádru byly zrušeny a oba celky zaplatí pouze třetinu z původní pokuty.

Co z toho plyne? Dokud budou bohaté evropské kluby schopny absorbovat sankce a stále se bez problému kvalifikují do Ligy mistrů (PSG letos obhájilo titul, City skončilo na druhém místě v Premier League), evropská klubová smetánka zůstane pro fotbalové "pěšáky" stále jen nedostižnou, uzavřenou společností.

Porovnejme si třeba anglické týmy Swansea a Manchester United. Tyto organizace se zatím nedostaly do křížku s FFP, přesto má jeden z těchto celků dluhy ve výši téměř 400 milionů liber, a přesto letos investoval do nových posil už přes 80 milionů.

Zato Swansea skutečně není týmem, který si může dovolit takové výdaje, přestože je to jedna z nejlépe spravovaných sportovních organizací na britských ostrovech. To ale k úspěchu nestačí.

Jestli nás fotbalový svět v posledních letech něčemu naučil, pak je to hlavně jedna věc – pokud chcete vyhrát nějakou trofej, potřebujete peníze. Hodně peněz. Hodně, hodně, hodně peněz.

V sezóně 2013-2014 utratily největší finanční obnosy za platy hráčů Manchester City, Manchester United, Chelsea, Arsenal, Liverpool, Bayern Mnichov, Juventus, Barcelona a Real Madrid. Na tomto seznamu najdete vítěze čtyř nejprestižnějších evropských ligových soutěží a sedm z posledních osmi vítězů Ligy mistrů.

Přitom pouze Bayern a Chelsea nejsou nějakým způsobem zadlužené. A to musel majitel anglického klubu Roman Abramovič čekat 12 let a nasypat do svého pozlátka přes miliardu liber, aby dostal londýnské mužstvo ze záporných čísel. Nemluvě o klubech jako Real, Barcelona nebo Manchester United, jejichž společný dluh překračuje miliardu liber.

Jak je tedy možné, že kluby s tak astronomickými dluhy se stále mohou chovat jako utržené ze řetězu a utrácet desítky milionů za platy hráčů? Odpověď na tuto otázku není až tak mysteriózní, jak by se mohlo zdát. Tyto organizace si vybudovaly rozsáhlou síť obchodních a sponzorských příjmů, které jim pomáhají pokrývat jejich mamutí výdaje.

Jedním ze způsobů, jak zlepšit konkurenceschopnost méně majetných klubů, je lepší redistribuce peněz utržených za prodeje televizních práv.

Kupříkladu v Premier League jsou tyto finanční prostředky rozvrženy podle daného klíče: 50 procent peněz se rozdělí rovným dílem mezi všechny kluby, z dalších 25 procent inkasují týmy částku odpovídající jejich postavení v tabulce a posledních 25 procent se rozděluje na základě sledovanosti zápasů. 

V minulé sezóně vydělal tímto způsobem Manchester United o 16,7 milionu liber více než Swansea. Přitom právě rovnoměrnější rozdělení peněz plynoucích z prodeje televizních práv by mohlo pomoci slabším anglickým týmům ve snaze udržet klíčové hráče, které jinak skupují bohatší kluby – ať už za účelem posílení kádru nebo prostě proto, aby oslabily konkurenci.

Evropský fotbal trpí mnoha neduhy a FFP nedokáže účinně bojovat s žádným z nich. Neumí účelně penalizovat špatně řízené kluby a ani vhodnými kroky podpořit ty, které svoji finanční správu udržují v uspokojivých mezích.

Ve výsledku jsme tak stále svědky, jak nejprestižnější ligové soutěže starého kontinentu vyhrávají rok co rok stejná mužstva. Fotbalový svět se stále zmítá ve finančním chaosu a nevypadá to, že by dominance "vyvolených" týmů mohla brzy skončit.  

Tagy: fotbal uefa Finanční fair play

Zdroje: Vlastní